2. 2. 2014 Hlučín Darkovičky

Sestry a bratři! 

Dnes s církví slavíme krásný svátek. Říkalo se mu Hromnice, ale je tu také současný název: Uvedení Páně do chrámu. A je to skutečně tak. V evangeliu jsme slyšeli krásný příběh o tom, jak Maria s Josefem přinášejí Pána Ježíše do chrámu, aby ho, jako prvorozeného darovali Hospodinu. Přesně tak jak to měli za úkol podle Mojžíšova zákona.

Tento svátek nám zdůrazňuje některé symboly neboli znamení. Na prvním místě je to znamení světla. Hned na začátku dnešní bohoslužby jsme vzadu pod kůrem posvětili svíce a pak jsme s nimi šli v průvodu, aby nám to světlo připomnělo Pána Ježíše. Přesně podle zpěvu stařičkého Simeona, kdy říká, že jeho oči uviděly Boží spásu, světlo k osvícení pohanů, tedy samotného Ježíše. A ty posvěcené svíce nám mají být právě také připomínkou Kristova světla, které by mělo zářit nejen v temnotách noci a bouřky, ale i v těch duchovních temnotách našeho života.

Další věcí, kterou tento svátek připomíná je ten akt zasvěcení. Rodiče přišli malého Ježíše darovat Hospodinu. A tento den je též všude po světě dnem zasvěcených Bohu. Církev tedy zvlášť pamatuje na všechny řeholníky a řeholnice, anebo i laiky, kteří darovali svůj život Pánu. Jsou pro církev velmi důležití. A já si v posledním roce trošku víc uvědomuju, když mám teď větší kontakt s těmi sestřičkami ve Šternberku, jakým darem jsou pro církev tito kontemplativní řeholníci a řeholnice. Oni nám vyprošují to, aby naše aktivní úsilí i zvěstování radostné zvěsti nebylo nadarmo. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě studentem, měli jsme s bohoslovci takovou aktivitu, které se jmenovala Antiochie a spolu s mladými jsme se snažili přesně jak první křesťané v Antiochii o šíření křesťanství. Dělali jsme to tak, že jsme přijeli někam na faru do pohraničí, kde třeba už mnoho let ani kněz nebydlel a skrze pomoc lidem, třeba na poli, jsme se snažili bourat předsudky o křesťanech a o církvi. Vzpomínám si, že když se za ty, co chodili po vesnici a nabízeli pomoc, někdo v kostele modlil, měli úspěch. Jak ti, co se modlili v kostele, modlitby zanechali, najednou přestali mít úspěch i ti co chodili po vesnici. Proto jsou tito kontemplativní řeholníci takovou mízou v údech církve. Bez nich by aktivita nás v pastoraci neměla žádný efekt.   

A i každý z nás je vlastně svým způsobem zasvěcen Pánu a to skrze křest. Všichni, právě křtem, jsme naroubováni na pravý vinný kmen, kterým je zase Kristus. Ti, kteří se pak darovali Bohu skrze sliby, ti jen chtějí dotáhnout do plnosti své křestní zasvěcení. Uvědomujme si tedy, že skutečně nepatříme sobě, ale Jemu. Kéž se tedy snažíme celým svým životem být Boží chválou.