Kázání na 22. Neděli v mezidobí

1. 9. 2013 Hlučín  - Darkovičky

Drahé sestry a bratři! 

My dnes máme jako téma církev, skrze kterou přistupujeme k Bohu. Jak to pěkně píše autor dnešního úryvku z listu Židům. Mluví se tam o „…hoře Siónu, městu živého Boha, nebeském Jeruzalému…“ apod. A když se tak nad tím zamyslíme, tak o církvi by se dalo říci vlastně totéž.  Je to místo, skrze které přistupujeme k Bohu, hora Sión, na které Bůh vždy sídlil a i dnes sídlí. Protože právě tím místem je církev. A my i dnes o církvi trochu něco víc řekneme. Opět z jiného pohledu, než už jsme tu říkali. Dnes totiž budeme mluvit o církvi jako o svátosti. Je to zajímavé srovnání, nebo pojmenování, ale jak si za chvíli řekneme, je to skutečně tak.

Když se tedy zamyslíme nad tím, co to vlastě je svátost. Určitě by mi tu někdo řekl, že to je VIDITELNÉ ZNAMENÍ, NVIDITELNÉ BOŽÍ MILOSTI. Ano to opravdu je. Ale dnes učíme děti v náboženství ve třetí třídě, že to je také veliké zjevení Boží lásky. Já jsem také dětem vždy říkával, že skrze svátosti Bůh vstupuje do života člověka. A je to tak skutečně. Když totiž jdete například ke svátosti smíření, máte možnost na vlastní kůži zažít Boží lásku v odpuštění hříchů. Když jdete ke svatému přijímání, zakoušíte, jak se s vámi Bůh setkává, jak se vám daruje a to je zase způsob, jak k nám přichází. A kdybychom vzali jednu svátost vedle druhé, našli bychom vždycky trošku jiný způsob, jak Bůh vstupuje do našeho života, aby nám nějak pomohl, aby se s námi setkal, aby nám dal zakusit svou lásku. A církev, když se na ni podíváme pohledem věřícího člověka, který v ní žije, tak právě o církvi bychom mohli říci totéž. Skrze církev, která jediná má právo a povinnost sloužit svátostmi, se Bůh dostává k lidem. Proto se o církvi mluví jako o ZÁKLADNÍ SVÁTOSTI. A ona je vlastně také jakýmsi viditelným znamením neviditelné Boží lásky, Boží milosti, která se právě skrze církev může vylévat do celého světa.

V tom druhém čtení jsme ještě slyšeli, že jsme přistoupili k samotnému Pánu Ježíši. A tato slova také platí o církvi. Protože se o církvi ne nesprávně mluví jako o MYSTICKÉM TĚLE KRISTA. Protože On skutečně žije ve své církvi. A i dnes v ní působí. On to je, který dává lidem sílu se změnit, který skrze církev, a to co ona hlásá – mimochodem je to Jeho slovo - utěšuje v souženích atd. On to je, který i dnes volá lidi k tomu, aby se dokázali darovat ve službě Jemu a druhým. A při každé mši svaté se znovu a znovu RODÍ do tohoto světa, do našeho života, aby byl Bůh s námi.

A pak je tu ještě jeden způsob přítomnosti, kde se můžeme s Kristem v církvi setkat a to je skrze její posvěcené služebníky, kterým se též říká HIERARCHIE. Víme, že sám Pán Ježíš říkal: „Kdo vás slyší, mě slyší …“ a já si stále uvědomuju, jak velká je to zodpovědnost a také se modlím, abych jí cele dostál. A také kolikrát vnímám, že to skutečně tak je. Že i skrze moje slova nějak Bůh působí a mluví. Naposledy jsem si to uvědomil minulý týden, kdy jsem nějak cítil, že mám jednomu člověku cosi říci, k něčemu ho povzbudit a pak jsem viděl, že to asi tak mělo být, protože na základě té mé výzvy udělal docela velký životní krok. A důležitý. Byl u svátosti smíření, která trvala víc jak 3 hodiny.

A co říci na závěr? Někdy máme tendenci vnímat církev jen tak, jak ji představují média, jak ji vidíme my ze svého pohledu. Třeba i na kněze, který někdy není člověkem – vzorem k následování. Ale o to víc je třeba se snažit vidět církev v celé její celistvosti a kráse. Církev je v těch jednotlivostech někdy i ta NEVĚSTKA, která spíš svým vzhledem odpuzuje, ale když se na ni podíváme v její celistvosti, tak vidíme NEVĚSTU, okrášlenou pro svého ženicha. Snažme se tedy být naplno údy této církve, tohoto těla, které tím pádem je i naše. Snažme se nezapomínat na ten hlavní úkol, který ji Pán dal a tím pádem i každému z nás. Aby se lidé skrze nás mohli a setkávali s Bohem, s Jeho láskou.      

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: