20. ledna 2013, Hlučín, farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnes podle textů, které zazněly, tak určitě byste uhádli, že dnes bude řeč o svátosti manželství. Je to důležitá věc v životě člověka a dost často jsme dnes svědky, že mladí lidé už někdy ani nemají odvahu do této formy života vstoupit. Jak jsem už také říkal nedávno, dost často také vnímám různé problémy, které v manželském soužití nastávají, a dost často je to spíš souhra několika nešťastných okolností, ve kterých se dotyční ocitli, a pak třeba už ani nemají sílu to dát zpátky dohromady.

Proto i dnes budeme mluvit o svátosti manželství a rád bych se dnes spolu s vámi podíval na to, co stojí na počátku manželství a to je přímo ten obřad a v něm pak přímo manželský slib. Už přímo ten ukazuje na mnohé věci, které je dobré připomínat, a pokud někdo o manželství uvažuje, tak si je též také uvědomit.

Takže samotné znění manželského slibu. Mnozí si ho třeba pamatují, ale pro ty, kteří si už nevzpomínají, tak zní takto:

Já, Martin, odevzdávám se tobě, Maruško a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu dobré i zlé až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh.

Vždycky ten slib se snoubenci rozeberu, aby si na něm uvědomili, do čeho to vlastně chtějí vstoupit. Pro mnohé to tedy bude připomenutí, pro některé tedy novinka. Ale myslím, že to může pomoci slyšet to i po mnoha letech manželství.

Tak tedy já se ti odevzdávám. Tam je důležité, že se odevzdávám nejen teď v den svatby, kdy jsem krásný, navoněný, mladý. Ale odevzdávám se ti i takový jaký budu po flámu, jaký budu za 30, 40 let, jaký budu, když mě stihnou nemoci apod. A odevzdávám se ti také s celou svou minulostí. S tím vším co bylo a za co se stydím, s mým dětstvím a historií, která nemusela být nic moc. Odevzdávám se ti i s celou mou rodinou. A stejně takovou tě přijímám. I takovou, jaká budeš v 60 letech, přijímám tě i s tvou maminkou a se vším co jsi, co jsi byla a co budeš.

Zachovám ti lásku, úctu a věrnost. Lásku, která nehledá sebe ale druhého, která vše odpouští, všemu věří, nikdy nikým nepohrdá. Budu mít k tobě úctu, a zachovám ti věrnost, i když se třeba může stát, že ty v ní klopýtneš. Ponesu s tebou nejen to dobré, ale i to zlé co nás potká. Dluhy, exekuce, soudy, možná invaliditu, nebo ochrnutí, závislosti.

Vím, že jako obyčejný člověk, když podepisuji tento bianko šek, tak na to nemám. Ale vkládám své síly a naději do Božích rukou, proto mi Bože k tomu pomáhej. 

Tento krok v životě není snadný. A jak jsem slyšel, tak mnoho lidí třeba z toho někdy i před svatbou nespí. Ale já zase mohu říci, že pokud člověk hledá svou sílu u Pána, tak ji najde. Já ji aspoň nacházím. Nemějte obavu jít do toho, protože Máme velkého učitele, který nám ukazuje cestu. A spoustu lidí už se před vámi na tu cestu vydali a došli. Je to možné a člověk na této cestě může dojít trvalé radosti. O tom píše sv. Jan. Je to radost z toho, že objevíme skutečnou lásku.

Proto se také tato posvátná smlouva uzavírá při mši svaté, protože ji tak vkládáme na oltář, kde se nám Bůh cele daruje. A on toto naše odevzdávající srdce může přetvořit podle srdce svého. Někdy slýchávám, že to snoubenci chtějí mít při mši, protože je to pěknější. Ale je to proto, že to naše úplné odevzdání se jeden druhému spojujeme s tím Kristovým odevzdáním se nám při mši. Tu naši oběť spojujeme s tou jeho. A to i dnes a pak i každý den.