Hlučín - Darkovičky 16.1.2011

Drahé sestry a bratři!

Ještě i dnes prožíváme to co minulou neděli, tedy to, jak je Ježíš pokřtěn a jeho sláva se zjevuje nejen nám, ale i všem okolo. První čtení nám říká o tom, jak nám bude dán jako světlo, aby se jeho spása rozšířila do končin země. To se určitě děje a my ho jako světlo poznáváme a skrze nás toto světlo tedy může zářit i ostatním. Je ale dobré vědět, jak jim toto světlo ukázat, jak jim ho nechat zazářit. Jak se na toto světlo správně dívat, aby zazářilo, aby nám svítilo na cestu. Je tedy dobré vědět jakým způsobem ukázat na Boha.

První věc je ta, že je důležité si uvědomit, že člověk je ze své přirozenosti náboženský. Že vnímá věci, které ho přesahují a je pro ně otevřený. Vždy se v každé civilizaci objevila touha mít nějaké božstvo a uctívat ho. A jak říká současný pražský arcibiskup, tak i když se tvrdí, že náš národ je ateistický, přece většina lidí v naší zemi tvrdí, že něco nad námi je. Sice pak už to něco, nebo někoho nedokáže pojmenovat, vnímá ho často jako absolutní dobro, nebo jinak, ovšem pro nás, díky zjevení Ježíše Krista, který k nám přišel v dějinách má toto dobro, toto absolutní bytí jméno. A tak je velmi potřeba, abychom dokázali být apoštoly Boha Lásky, kterého jsme poznali, a kterého uctíváme.

Ukážeme si dnes několik cest k poznání Boha, jak ho člověk může vnímat. Tyto cesty kdysi popsal sv. Tomáš Akvinský a nazývá je vpravdě cestami, i když někdo by je spíš mohl nazvat důkazy. Ale Boha nelze dokázat. Je možné jen ukázat na jeho existenci a pak připravit cestu k jeho přijetí. Ty cesty tedy jsou následující: První je POZNÁNÍ Z PŘÍČINNOSTI. Vše má svou příčinu. Příčinou mě samého jsou moji rodiče. Jejich příčinou jsou jejich rodiče. A tak se může jít pořád dál až k nějaké první příčině věcí. A kdo je tou první příčinou? Další cestou je POZNÁNÍ BOHA Z ŘÁDU VĚCÍ. Věci a vše stvořené je na světě v dokonalém řádu. Vše tak dokonale do sebe zapadá, třeba potravní řetězce apod., že není možné, aby to vzniklo náhodou. A tak se nám logicky podsouvá otázka, kdo za tím vším tedy je. Samozřejmě by tu bylo v tomto duchu možné hovořit ještě dlouho, ale já zmíním ještě jednu věc, která se mi zdá také důležitá a tou je, že i sám člověk je úžasné dílo Boží. Mám jednoho spolužáka, který vystudoval molekulární biologii a pak se teprve stal knězem. Te pak napsal knihu s názvem Tančící skály. Popisuje tam, jak je člověk složen z různých chemických prvků, že by to mohla být jakákoli jiná hmota, ale že tento shluk látek a sloučenin dokáže napsat Božskou komedii, složit Beethovenovu 9 sinfonii, zatančit Labutí Jezero. Tento shluk látek je schopen něčeho, čemu my lidé říkáme láska a kde se to v něm bere? Jak se to stalo? Asi tedy musel tento shluk látek a prvků někdo očarovat, proměnit, aby se něco podobného dělo. A tomuto „předělání“ můžeme říkat stvoření skrze nesmrtelnou duši.

Ještě bychom takto mohli přemýšlet mnoho a dlouho, ale na závěr bych chtěl říci ještě jednu důležitou věc. Když budeme takto o Bohu mluvit těm, kteří ho ještě nepoznali, nezapomeňme říci, že je Láska. Nemluvme nejdřív o tom, co křesťan má a měl by dělat a co nesmí a neměl by dělat, ale snažme se na něj ukázat jako na ÚŽASNOU LÁSKU, která za nás byla ochotna položit i svůj život. Sami víte, že když máte něco udělat, co se vám nechce a nemáte k tomu pořádný důvod, jde to velmi těžko. Ale naopak, když víte, proč, jde to pak samo. Je potřeba se nejdříve do Boha zamilovat a pak teprve dělat to co on nám ukazuje. A to se snažme i my. Poznávat jeho lásku a pak na ni odpovídat.

Na závěr použiji slova apoštola Jana, která vložil do úst Janu Křtiteli, tedy tomu, který ukázal na Krista: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.' A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží." Ano je to Syn nejvyšší Lásky. A tuto lásku nám neustále prokazuje a my na ni můžeme i dnes odpovědět.