Hlučín Darkovičky a farní večerní 30.1.2011

Drahé sestry a bratři!

Dnes tu máme jako téma Blahoslavenství. Není to zrovna jednoduché téma, ale pokusím se s ním vypořádat. Máme se dnes bavit o našem povolání k blaženosti.

Každý člověk po štěstí touží. A je to přirozené. Bůh nám tuto touhu vložil do srdce. Je to totiž touha po něm samotném. Každý se tedy snažíme jít za štěstím a každý asi trochu jinak a to asi podle svých zkušeností. Já jsem v krátkém životě, který mám za sebou, také poznal určitou cestu ke štěstí. Samozřejmě se s Vámi o ni podělím. Ale necháme to až na závěr tohoto našeho dnešního zamyšlení.

Když se podíváme na tento svět, tak ten vidí štěstí a blaženost svým způsobem. Soustřeďuje se hodně na skutečnost „mít“. Mít úspěch, mít popularitu, mít dostatek prostředků, dobrou práci, apod. Soustředění se na tyto věci a jejich dosažení se obecně považuje za štěstí. Já za sebe mohu říci, že jsem se v životě setkal s lidmi, kteří těchto věcí dosáhli, ale šťastní nakonec nebyli. A sami to dokonce dokázali přiznat. Vzpomínám si na jednoho člověka, který vlastnil několik firem, patřil mezi horních 10 a mezi svými přáteli jednou prohlásil: „Můžeš mít peníze, úspěch, ale když ti nakonec děti odejdou do zahraničí a ty zůstaneš sám, k čemu ti to je?“ A začal nahlas uvažovat o tom, jestli nakonec není šťastnější ten, který žije obyčejný život bez stresu, který se možná nepodíval za hranice své vesnice nebo města, ale žije v pokoji se svou rodinou. Musím říci, že mě to jeho „vyznání“ docela překvapilo.

Když se podíváme na Ježíšovo učení, vidíme, že se tady nezdůrazňuje skutečnost „mít“, nýbrž „být“. Sám Pán Ježíš to m na mnoha místech v Evangeliu říká. Například to podobenství o člověku, který chtěl postavit nové stodoly, aby v nich mohl uskladnit svůj majetek. A slyšíme Ježíšova slova: „Čí bude, co jsi nashromáždil!?“ a následně pokračuje v tom smyslu, že my máme mít svůj poklad v nebi. A poklad v nebi budeme mít z toho, co jsme vykonali z lásky. Ježíš nás tedy učí, že štěstí člověka spočívá v tom, že nebude jen shromažďovat dobra a pachtit se za tím, abychom jich měli co nejvíc. Ale spíš v tom „být“ dítětem Božím. A to v tom smyslu, usilovat o poklady v nebi.

Když se podíváme na známé svědky Boha a víry v něho v posledních letech, jako je Matka Tereza, Jan Pavel II. a mnohé jiné, tak vidíme, že jejich život poznamenala skutečnost, že „byli“ pro druhé. A myslím, že na nich bylo vidět, že jejich život je naplněný. Že jsou šťastni.

Já za sebe mohu říci, že jsem objevil něco podobného. Pokaždé, když jsem dokázal vystoupit ze sebe a dívat se na ostatní se můj život stal mnohem šťastnějším. Vzpomínám si na jeden prožitek z Itálie, který mi to tenkrát ukázal velmi konkrétně. Bylo to jeden den, kdy mi nebylo dobře. Trochu se mi motala hlava a tak jsem začal uvažovat o tom, co by to mohlo být. No a jak jsem tak uvažoval, najednou jsem špatně šlápl a spadl jsem ze schodů. Ty schody byly mramorové a bylo jich asi 20. Když jsem se dole posbíral, začal jsem uvažovat nad rozjímáním toho dne: „Každému, kdo miluje Boha, všechno napomáhá k dobrému“.  A já se ptal sám sebe: „Jak mi ten pád má pomoct?“ a po chvíli jsem na to přišel. Mělo mě to probudit. Probudit ze zahleděnosti do sebe a svých problémů k tomu dívat se na druhé. Ty schody končili těsně u kuchyně a v ní pracovali moji spolubratři na výrobě oběda. Tak jsem šel a popřál jim pěkný den. Ale nejen tak. Ale z celého srdce. A od té chvíle jsem se snažil nevidět jen svou práci, ale i ty ostatní, a že i oni potřebují povzbudit a třeba se jim hodí i má pomocná ruka. Musím vám říci, že ten den se pro mě úplně proměnil. Je to sice už skoro 15 let, ale pořád to mám vryto do paměti. A musím též vyznat, že pokaždé, když se od sebe obrátím k druhým a nehledím jen na sebe, můj život naplní radost a štěstí. Najednou cítím, že se můj život uskutečňuje. A je to logické. Jsme totiž stvořeni k Božímu obrazu. A pokud je Bůh láska, tedy darování se, tak naše lidství se bude realizovat a naplňovat, tedy budeme šťastni, jestliže budeme žít jako On.