Kázání na Nový Rok 2011

1.1.2011 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři!

Dnes je Nový Rok a často od blízkých lidí slyšíme různá přání a hlavně to zdravíčko a štěstíčko. Někdy také zaslechneme vyjádřené obavy, co se přihodí, co nás v tomto roce potká, jak to s námi bude… Silvestr a Nový Rok jsou vždy obdobím, kdy vzpomínáme na to, co se stalo a díváme se též do budoucnosti, někdy s obavami, někdy s nadějemi, každopádně vždy s očekáváním. A proto na práh tohoto očekávání staví církev Zářící jitřenku, hvězdu, ke které se obraceli námořníci v bouři, protože jim svítila jako jasný bod a maják na cestu. Pro nás věřící je touto jitřenkou a hvězdou jasnou, útočištěm, věží a ještě bychom mohli vypočítat mnoho krásných přirovnání, která všechny ukazují na Pannu Marii. Maria nám je dnes připomenuta jako Matka Církve, která nás všechny halí do svého pláště. Ona nám skutečně ukazuje cestu do nového roku, i do další části života. Vede nás do Domu Otcova. Je naší Hodegetrix, což je řecké slovo, které používá východní část církve pro označení Panny Marie, jako průvodkyně po Božích cestách.

Já bych právě dnes po tomto úvodu chtěl mluvit o tom, jak máme vnímat čas, který prožíváme, který jsme prožili, nebo budeme prožívat. Někdy nám totiž takovéto uvažování o životě v tomto kontextu může přivodit určité zděšení, strach nebo v lepším případě jen obavy. Ale je fakt, že když začneme přemýšlet o svém životě s pohledem do věčnosti, když si uvědomíme, jak se nám mnohdy nedaří žít podle toho, jak říká Bůh či církev, co jsme ve svém životě prošvihli, či jak bude vypadat naše chvíle před Boží tváří na konci života. Asi nám při tomto zamyšlení nikomu do smíchu není. Stejně tísnivý může být i pohled do budoucna. Když vidíme co všechno se kolem nás děje, kam směřuje svět, jak se k sobě chovají lidé, kolik špinavosti a bahna je ve světě kolem nás. Škoda mluvit. To vše nás může skličovat a srážet na kolena. Brát nám dech do dalšího snažení a někoho to může přivést i k tomu, že se vším praští a jak se říká „hodí flintu do žita“.

Tady do těchto pesimistických myšlenek bych rád řekl jednu věc. Mám to z jedné písničky, co jsme jako mladí zpívali, ale je to též hluboká pravda, kterou opakuje mnoho učitelů duchovního života. ŽÍT PŘÍTOMNOST. Když se totiž nad tím zamyslíme, tak minulost nám už proplynula mezi prsty. Tu už nemáme.  Zatěžovat se tím, že stalo kdysi to či ono, je zbytečná ztráta času. Je samozřejmě potřeba se poučit z dřívějších chyb. Ale můžeme to, co se už stalo akorát svěřit do Božího milosrdenství. A věřte tomu, že je to „oceán“, ve kterém se ztratí vše jako malá kapka, nebo kaluž. A budoucnost? O ní ještě vůbec nevím, jestli přijde. Kdo ví, zda se dožijeme příštího odbíjení na věžních hodinách. To co máme nyní v rukou, to je TEĎ. Tady žijme naplno. V přítomnosti se stávejme svatými. Okamžik za okamžikem naplňujme svůj čas. Skládejme tak svou věčnost. Pouze ty chvíle, které naplníme láskou, mají smysl a ty si také s sebou poneseme před Pána.

Takže se pusťme do díla a snažme se vše staré nechat za sebou. V politice se ujal termín „udělat tlustou čáru“. My ji můžeme udělat dobrou svátostí smíření a začít tak znovu. No a „hvězda jitřní“ nám k tomu určitě bude zářit jasným světlem, abychom neztratili orientaci. Nechejme se jí inspirovat. Hlavně jejím životem.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: