Hlučín 8.8. 2010 (Kostel sv. Jana Křtitele)

Drahé sestry a bratři!

Dnes bych se s vámi rád zamyslel nad druhým čtením, kde au-tor píše o víře. I Katechismus v článcích, které o víře hovoří, cituje tento list a právě úryvek, který jsme dnes slyšeli:
Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. (...) Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu.
Je to důležitý text, který nám pomáhá objevit to, co vlastně víra pro nás je. Já jsem si kdysi uvědomil, že víra není ani tak soubo-rem nějaký činností a praktik, či kulturních tradic, jak o víře někdy slyšíme mluvit. Ale je to vlastně VELIKÝ AKT DŮVĚRY. Ono to ten List židům též krásně formuluje, když upozorňuje na Abraháma. On šel na Boží výzvu, i když nevěděl kam. A tak je to i s námi. I my jdeme ně-kam. O něco se snažíme, usilujeme o naplňování jistých zásad, kte-rým říkáme křesťanské, ale nevíme, jestli to má cenu, jestli to je pravda, jestli náhodou nemají pravdu ti, kteří říkají, že Bůh není a že si máme užívat, co to jde, pokud jsme tu na zemi. Na druhé straně je tu ale víra celé církve, která nás ve chvílích pochybností může nést. A to je další věc, o které bychom se dnes měli bavit a to o víře jako O ÚKONU ČLOVĚKA TEDY OSOBY A O VÍŘE JAKO O ÚKONU CÍRKVE. Vysvětlím.
Každý člověk musí sám odpovědět na Boží zjevení svým ANO. Jde právě o osobní odpověď. To za nás nemůže udělat nikdo jiný. Ani rodiče, ani kněz, ani nějaký kamarád. Každý sám se musí postavit před Boha, kterého poznává a přijmout to co ON říká. Je ale třeba vědět, že víra není jen záležitostí mou osobní, ale má osobní víra se vždy opírá o víru církve. O ty generace věřících přede mnou, které též řekli své ANO Bohu, a kteří, a to je asi to hlavní, došli po správné cestě. Jejich životy nám o tom vydávají svědectví. A pak též církev věří v to, co říká Bůh skrze Krista v Duchu svatém. A o této víře pak svědčí svým dětem. Vždy když je křtěn dospělý, tak se ho církev ústy kněze v římském obřadu ptá: „Co žádáš od Boží církve?" Odpověď zní: „Víru." „Co ti dá víra?" „Věčný život." Naše modlitby a svědectví tedy těm, kterým bylo dáno poznat Boha, dává sílu mu odpovědět ANO celého svého života.
Další věcí, která už z toho, co jsme zde řekli, vyplývá to, že VÍRA JE BOŽÍ DAR. To je dobré si uvědomit. Někdy my kněží slýcháváme nářky vás, našich věřících, že jste nedokázali své děti vychovat ve víře. Nemějme Boží ambice. Víru dává Bůh, ne my. My můžeme našim blízkým akorát o své víře vydat svědectví, ale rozhodně nemáme na to víru někomu předat. Můžeme mu pouze ukázat cestu příkladem svého života a pak jen se modlit za to, aby našel ve svém srdci odvahu odpovědět na Boží volání k víře své ano.
A nakonec bych řekl ještě jednu důležitou věc. V katechismu čteme:
Víra je ke spáse nezbytná. Sám Pán to tvrdí: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen"
Víra je ke spáse nezbytná. Ne jen křest. Ale víra spolu s milostí svatého křtu. Někdy se my kněží setkáváme s tím, že někdo přijde a touží po křtu sebe či svého dítěte, ale víra ve smyslu toho velikého aktu důvěry v Boha a v církev, a z toho pak plynoucí životní praxe už mu tak vlastní není. Mnohdy jsou důvodem touhy těchto lidí podle slov, která slýcháváme, rodinné tradice, které rozhodně nejsou nic špatného. Ale víra má v tomto smyslu nejvyšší důležitost. Bez víry není spásy. I kdyby člověk měl všechny svátosti. Je tedy důležité na prvním místě o víru prosit a pak se snažit též o ní svědčit druhým. Tady platí víc než kde jinde. „Dejte a bude vám dáno".