V poslední době mě hodně zasáhla jedna zpráva. Musím se přiznat, že přinesla do mého života trochu zmatku a nepokoje. Nebylo pro mě jednoduché se s tou nastálou skutečností vyrovnat a trochu jsem pocítil i něco, co by se dalo nazvat i depresí, či těžkým obdobím a nebo pro ctitele a čtenáře spisů sv. Jana od Kříže, kterého si mimochodem velmi vážím a patří mezi mé "zvolené" patrony, určitým typem noci.

Proč o tom píšu? Nechci zde dělat nějaký "duševní striptýz". Ale chci se s vámi podělit o to, co jsem zakusil a zakouším, a možná to i někomu může pomoci, protože zažívá něco podobného.

Rozhodně mě toto období nenechalo jen ve stavu, kdy se člověk hrabe ve svých myšlenkách, představách, vzpomínkách a pocitech, ale ze zkušenosti a i z určitého poznání během studia vím, že toto přehrabování se v sobě samém by mi rozhodně nepomohlo. Začal jsem se tedy utíkat k Bohu a u něj hledat sílu. A byly to chvíle úpěnlivého a někdy i bolestného hledání. Ne že by Bůh odešel, ale spíš já Ho neviděl, protože jsem měl před očima svůj problém. Na druhou stranu jsem ale také zakoušel  to, že Bůh na mé volání odpovídá. A tyto Boží doteky byly také velmi jasné a silné. Poznal jsem, že Pán rozhodně JE. A je  opravdu blízko.  Izaiáš to  asi zhruba před  2500 lety pojmenoval  skutečností  EMANUELE, tedy, Boha, který je s námi. Píše o tom v 7 kapitole svého proroctví (srv. Iz 7,14).

Uvědomil jsem si, že tyto Boží doteky a nebo navštívení, klidně se to může nazvat i jinak, byly pro mě vždy okamžikem velikého obdarování. Byly pro mě skutečnými Vánocemi, i když církev ještě prožívala očekávání Kristova narození. Izaiáš, adventní to prorok, říká, že "Lid, který chodí ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo.  (...)" (Iz 9,1). V mé noci, temnotě kde byl Bůh zastřený, opravdu zazářilo světlo. A nejen světlo nějaké lampy, nýbrž SVĚTLO s velkým "S". Světlo, které se stalo osbou, a o kterém mluví též apoštol Jan ve svém evangeliu (srv. Jan 1,5n)

Přeji tedy Vám všem, ale i sobě, abychom toto Světlo v našem životě často potkávali a jednou aby nás cele proniklo. Aby byly Vánoce co nejčastěji, pokud možno každý den a jednou snad neustále. Nejen tedy jednou ročně. A kéž dokážeme Vánoce, tedy příchod Boha do našeho života, zprostředkovávat i ostatním.

HURÁ DO TOHO.