22. 12. 2013 Hlučín Darkovičky

Drahé sestry a bratři! 

Dnes, kdy jsme již v samém závěru adventu, nás texty této mše vedou k zamyšlení nad tím co to je víra a také nás vedou k tomu, abychom se nebáli být otevřeni i pro to jak a s čím Pán přijde.

První četní nám ukazuje krále Achaza, který nebyl zrovna člověkem s velikou důvěrou. Šlo tam tenkrát o to, že efrajimský král Pekach a aramejský král Resín vytáhli do boje proti Achazovi, králi judskému: důvodem bylo Achazovo odmítnutí vstoupit s nimi do koalice proti asyrské velmoci. Bůh ale skrze Izaiáše ujišťuje Achaza o nezdaru jejich vpádu: vybízí ho proto, aby zůstal klidný. Aby si vyžádal znamení, které má potvrdit Boží věrnost a pomoc. Ale Achaz asi nebyl připraven na to, že by Hospodin mohl zasáhnout v jeho prospěch. Neuměl Bohu důvěřovat. Příliš spoléhal na sebe.

Evangelium pak popisuje podobnou situaci, ale u Josefa. Ten se tu setkává se skutečností, že dívka, kterou si chtěl vzít, za ním přichází s tím, že je v jiném stavu. Samozřejmě, že reagoval tím, že ji pošle pryč. Ale byl to charakter a nechtěl ji vydat pohaně. Proto to chce udělat tajně. A pak jsme u toho, jak se mu zdá sen a On, oproti Achazovi, je schopen andělovi uvěřit. Přijmout to „překvapení“, které zasáhlo do Jeho života a DŮVĚŘOVAT.

V podobné situaci jsme často i my. Potkávají nás životní situace, kdy cítíme vlastní omezenost, kdy už naše síly nestačí. A jsme postaveni před dilema. Uvěřit tomu, že bych mohl přijít do našeho života s překvapením, s mimořádným zásahem anebo to vše vzít do svých rukou a řídit se heslem: „co si nezařídíš, nemáš“.  

Tyto situace samozřejmě potkávají i mě. I já se ve svém nitru často peru s těmito úvahami. Ale musím říci, že mi při řešení těchto situací pomáhá několik věcí. Nejdříve asi to, být nablízko Pánu, žít v Jeho přítomnosti. Když se snažím s Ním žít a hledat ho denně ve svém životě, tak pak ta moje důvěra v Něho roste.  Další věc, která mě v těchto situacích hledání nese je vědomí, že se druzí za mě modlí, že na to nejsem sám. Tedy jakési vědomí společenství. A v neposlední řadě je to fakt, že si vzpomenu na to, kdy už mi Pán v mém životě pomohl.  

Samozřejmě, že vždycky nás budou potkávat takové situace, kdy si nebudeme vědět rady, kdy budeme nuceni hledat Pána, jeho tvář. A je to asi dobře, protože Pán nás tak vede ve víře. Ale můžeme se snažit se Pánu OTEVÍRAT. Otevírat se tomu, že mě může někdy i překvapit.

Myslím si, že je stále třeba se modlit o dar víry.