15. 12. 2013 Hlučín - farní kostel 

Drahé sestry a bratři! 

Dnes máme už druhou polovinu adventu a církev nám zde dnes nabízí zamyšlení nad tím, jak Krista přijímáme. V úryvku evangelia jsme slyšeli, jak Jan Křtitel, který Krista ze začátku přijal se vším všudy, dokonce ho uvádí do jeho veřejného působení, najednou začíná pochybovat. A proto posílá své žáky, aby se zeptali Ježíše, jestli to je on, který měl přijít anebo je potřeba čekat ještě někoho jiného.

Určitě i v našem životě také někdy zakoušíme pochybnosti. Ze začátku, při svém obrácení anebo vědomém rozhodnutí se pro Krista jsme ho přijali bez výhrad a to i včetně toho, že chceme beze zbytku to, co chce On. Ale během života se určitě vyskytují chvíle, kdy nás najednou Ježíš překvapí, kdy vykročí z našich představ a kdy se ukáže jako někdo úplně jiný. Ale přesto je to On. I Jan Křtitel asi očekával rychlý konec s těmi farizeji, s jejich vnitřní nepravdivostí víry apod. Ale Ježíš koná jinak. Pod křížem také lidé čekali zázrak, ale Ježíš zase jde jinou cestou. Samozřejmě, že je možné tedy Krista opustit a jít jinou cestou, protože se nám jeho styl nelíbí. Máme přece své představy a na ty nám nesmí nikdo šahat. Pokud ale chceme Krista přijmout, vyžaduje to obrovskou otevřenost a ochotu Ho neustále hledat. On je jiný dnes, jiný byl včera a jiný bude zase zítra. Přijmout Pána znamená někdy čekat, až se mi sám objeví, někdy to znamená vyjít ze sebe, zapomenout na své starosti a bolesti a hledat ho třeba v druhých lidech. Někdy to znamená udělat veliký krok, skok víry. Snažit se mu důvěřovat, i když mi zrovna ukazuje jinou, mě dosud neznámou tvář.

Očekávat tedy není vůbec žádná legrace a nejde jen o těšení. V případě očekávání Pána ve svém srdci to znamená být „obrovsky flexibilní“. Mít odvahu se pustit i do hledání. A nebojme se. Jan Křtitel taky zvládal začátek. Ale později potřeboval pomoci z vnějšku, aby se neztratil ve svých úvahách a názorech.

Jak už bylo řečeno na začátku. Po obrácení býváme do Pána často zamilovaní, nemáme problém s ničím, co nám předloží, nabídne. Ale pak i s přibývajícím věkem se začneme usazovat, máme své zažité zvyky a schémata, která neradi měníme. A i díky tomu mnoho lidí s Pánem skoncuje. Ne že by ho přímo odmítli a šli proti němu. Často se my lidé uchylujeme do určitého indiferentismu, netečnosti.

Ale opravdová radost pak je z toho, že se snažíme Ježíše neustále hledat a necháme taky Jeho, aby On hledal nás.

V tomto týdnu jsem pak potkal jednoho člověka, svého bývalého farníka. Viděli jsme se na 3 minuty a během těch tří minut mi mimo jiné řekl: „Otče, v životě se mi několikrát stalo, že jsem potkal člověka, něco zažil, něco slyšel a při tom se mojí duše dotkl Bůh.“ Věřím, že ten člověk, i když je jako spolumajitel střední firmy plně ponořen do dravého světa dnešního byznysu, nikdy Boha hledat nepřestane, protože okusil krásu a radost setkání s Ním. To přeji každému z nás.