Kázání na 27. neděli v mezidobí

6. 10. 2013 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnes bychom měli hovořit o Svátosti kněžství, protože jsme v druhém čtení z listu apoštola Pavla Timotejovi četli úryvek, kdy Pavel vyzývá svého bratra ve službě, aby oživil zase plamen Božího daru, který mu byl dán vkládáním Pavlových rukou. A právě vkládáním rukou biskupa je předávána kněžská moc a služba Ježíše Krista, na které tedy my kněží máme účast. Ale nebudeme se bavit jen o službě nás kněží, ale též o tzv. všeobecném kněžství, na kterém má účast každý okřtěný.

Vždycky mě zajímalo, jak se vlastně to všeobecné kněžství projevuje. A v určitém období přípravy na přijetí svátosti kněžství jsem to pochopil. Bylo to při mém pobytu v Itálii, kde jsem byl v komunitě mezi kněžími a dalšími bohoslovci a vzpomínám si, že jsem prožíval určitou nejistotu v tom, zda mám v té přípravě pokračovat, nebo jít jinou cestou. A šel jsem se svěřit jednomu staršímu a moudrému knězi a ten mi tehdy řekl: „Víš, když máš pochybnost, tak se snaž naplno žít své všeobecné kněžství a při tom určitě pochopíš, jestli pak máš přijmout i to služebné.“ A když jsem se ptal, jak to mám dělat, tak mi velmi jednoduše řekl, že se mám snažit obětovat Pánu Bohu vše co přijde. Všechny radosti i bolesti, které mě potkávají, třeba během dne, během toho našeho soužití mezi bratry. A myslím si, že to tak skutečně je. Později jsme se to i učili. Že to všeobecné kněžství vlastně znamená PŘINÁŠET BOHU OBĚŤ CHVÁLY CELÝM SVÝM ŽIVOTEM. Tolik tedy k tomu všeobecnému kněžství, které nese každý pokřtěný člověk.

A teď tedy pár slov k tomu služebnému. V tom mi zase pomohla zkušenost pana kardinála Miloslava Vlka, který také jednou bohoslovcům vyprávěl, jak on pochopil, co to pro něj znamená být knězem. Kdysi za totality byl pro kněze, kteří sloužili ve farnostech nebo jinde tzv. státní souhlas. Byl to vlastně takový způsob, jak stát dohlížel a kontroloval činnost církve. Pokud nějaký kněz neposlouchal a byl příliš aktivní, byl mu státními úřady tento souhlas odebrán a musel si pak hledat civilní zaměstnání. A to se stalo tehdy otci Vlkovi, který byl farářem v jedné jihočeské farnosti. Šel tedy pracovat do Prahy jako úmývač výloh. Dost často pracoval i na Václavském náměstí. A tam začal prožívat svou krizi kněžství, protože se sám sebe ptal, jak to se mnou Pán zamýšlí, když nemohu veřejně jako kněz působit. Nemohl nikde pro lidi sloužit mši, zpovídat, vést lidi a povzbuzovat je. A toto ho hodně psychicky deptalo a sráželo k zemi. Až pak po jednom rozhovoru s blízkým přítelem laikem si uvědomil, že vlastně ani Ježíš nesloužil nikdy v kostele žádnou mši. Nikdy nikoho neoddal, neorganizoval pouť apod. Kristovo kněžství, na kterém my kněží máme skrze vkládání rukou biskupa účast, bylo úplně v něčem jiném. Kristus byl nejvíce knězem tehdy, když se sám pro lidi obětoval. Když za ně zemřel. A od té doby se mu jakoby život úplně projasnil, protože i to, co dělal, dávalo jeho kněžství smysl. I každá výloha, kterou myl, třeba v mrazu, v horku, či jiné nepříjemnosti obětoval za lidi, o kterých věděl, že prožívají něco těžkého. Naplnil životem vlastně to, co v jednom obřadu kněžského svěcení my kněží slibujeme. Biskup se nás totiž ptá, zda chceme svůj život spojovat s Kristovou obětí na oltáři kříže a tak sloužit svěřenému lidu a všichni jsme v den naší ordinace odpověděli ano.

Je to samozřejmě vysoký cíl a já určitě vím, že je v této věci ještě přede mnou kus cesty. Ale někde v hloubi své duše cítím, že mě to táhne a že na toto volání opravdu chci odpovídat i svým životem. Je to vlastně i příležitost a to nejen v této věci, být velmi blízko Ježíšovu srdci. A také ve svém kněžském životě poznávám, že stát se knězem je především veliká zkušenost víry. Víry v to, že k tomu, abych naplnil tyto vysoké cíle, nejsem sám a že Pán při mně stojí a v mé službě mi pomáhá. A pak je samozřejmě důvod k velkému děkování za to, že mě do této služby povolal, a že mě k sobě táhne. A chci povzbudit každého mladého muže, nebo chlapce, který v sobě cítí podobné touhy a nutkání, aby z toho neměl strach a svěřil se do rukou Božích, protože to je úžasné dobrodružství. Když se někdy dívám zpět do mého života, tak jsem rozhodně nikdy netušil, do čeho mě Pán postaví a k čemu mě konkrétně pozve. A rozhodně to není pohled plný hrůzy, ale spíš obdivu z veliké Boží lásky a blízkosti. A tak také prosím o modlitby za to, abych i já, i mí spolubratři, naplnili to, k čemu nás Pán volá.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: