25. 8. 2013 Hlučín - Darkovičky

Drahé sestry a bratři! 

Dnes nám texty evangelia mluví o tom, jak na tom budou ti, kteří odmítali Pána. Jinými slovy Pán Ježíš zde připouští možnost, že budou i ti, kteří s ním nevejdou do radosti. Je tedy dnes řeč o místě zavržení, jinými slovy o pekle. Neradi o těch věcech mluvíme, ale je třeba vzít tato Ježíšova slova velmi vážně. Ježíš, ale i jiní svatopisci, ať už ve Starém nebo v Novém zákoně o pekle mluví. Není to tedy jen strašák, kterého si církev nachystala na lidi, aby se snažili žít správně. Ale peklo existuje. A církev je o tom skálopevně přesvědčena a některý z posvátných sněmů v historii církve tuto pravdu o pekle prohlásil jako neměnitelný článek víry.

Pán Ježíš mluví o pekle jednak tady v evangeliu podle Lukáše, ale pak je ještě velmi známý text z Matoušova evangelia, který mluví o posledním soudu a tam Pán Ježíš přímo říká, že ti, kteří mu nedali napít, najíst apod., půjdou do věčného zavržení. Ať tedy chceme nebo ne, existuje místo, kterému můžeme říkat peklo, ale kde jak církev říká je TRVALÁ NEPŘÍTOMNOST BOŽÍ LÁSKY. Tak nás to učili ve škole. Je to opravdu něco hrozného, když si uvědomíme, že nás nikdo nemá rád.

Ale je dobré si uvědomit, že to není zlý Bůh, který nás do toho pekla uvrhne, ale jsme to my sami, kteří kolikrát odmítáme Boží lásku. Možná z ní máme strach, možná na ni nejsme zvyklí, možná se bojíme si taky přiznat, že ji potřebujeme.

Já jsem nedávno četl v jedné knize, jmenuje se „Odvahu mít strach“, že my už s variantou pekla ani moc nepočítáme. Ne že bychom měli mít panický strach z pekla, ale je dobré si být vědom, že i toto se může stát. Pokud to nějak nevnímáme, může se stát, že si žijeme svůj život, a on nám pomalu utíká pod rukama. Říkáme si, že se do toho nebe asi nějak dostanu a nemyslíme na to, že by to mohlo být jinak. Je ale důležité si znovu připomínat to, co říká církev už mnoho staletí, že Boží milosti je ke spáse opravdu potřeba. To pak znamená to, že sám se do nebe rozhodně nedostanu a jsem vlastně plně závislý na tom, jestli se nade mnou Bůh smiluje nebo ne.  Je tedy stále potřeba se učit žít v důvěře v Boha a nebát se svěřovat do Božího milosrdenství. A on nás k tomu Pán Bůh pomalu vychovává, pokud se necháme. Stále nám pomalu bere všechny naše opory, abychom se učili důvěřovat v Něho. V okamžiku smrti pak už stejně nebudeme mít nic jiného než Jeho samotného, který je láska, a který nás může přijmout takové, jací jsme. Ale nemusí. Záleží na naší otevřenosti a touze. Otevřenosti poprosit ho o pomoc. Někdy my lidé jsme příliš hrdí na to, abychom si přiznali, že na něco nemáme. A zvlášť pak my chlapi. Proto se ta kniha jmenuje ODVAHU MÍT STRACH. Mít odvahu se bát o sovu spásu, o to, že to sám nezvládnu, a svěřit se cele Bohu do rukou. Mít taky odvahu plakat nad svými hříchy, nad nedostatkem své lásky, důvěry. A slzy vždy přitahují Boží milosrdenství, Boží lásku. Ale musí to být slzy z upřímného srdce. Před Bohem toho moc nenahrajeme. On nás totiž zná líp, než my sami a dokonale vidí do našeho srdce.  

Abychom se ale vrátili k tomu, co jsme začali. Jak se vyhnout peklu? Myslím si, že je důležité se snažit zodpovědně poznávat to, jaký je Bůh. A to nejen vědomostmi, ale i zkušeností. Dobrá zkušenost s Bohem se dělá na kolenou, když jsme po hříchu a pláčeme nad ním. Pak je asi také dobré dobře poznat sebe. Co jsem zač a čeho jsme schopen. A pak jsme zase u té odvahy a strachu. Je dobré se učit mít odvahu bát sám sebe a toho, co by se díky tomu mohlo stát. A pak už bude úplně přirozené, že se Budeme držet Boha, jeho milosrdenství a jeho lásky. Že se konečně začneme učit mu důvěřovat.