Kázání na 20 neděli v mezidobí

18. 8. 2013 Farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnes se máme společně zamýšlet nad textem prvního čtení, které nám popisuje, jak byl prorok Jeremiáš uvržen do cisterny. Bylo to proto, že říkal králi nepříjemné věci. Určitě ze strany krále tento čin byl těžkou nespravedlností vůči Jeremiášovi. Chtěl mu pomoci, a on na něj takto. A my se dnes máme bavit o ctnosti spravedlnosti. Jednak vůči Bohu a pak i vůči bližnímu. Spravedlnost je taky jednou z kardinálních ctností a spravedlnost vůči Bohu se nazývá ctností zbožnosti. A je dobré si uvědomit, co to ta zbožnost vlastně je. Často si myslíme, že pravá zbožnost je vlastně neustálá modlitba. A někdy to slovo používáme také k tomu, abychom někoho škaredě označili: „Podívej se na něj. Ten je ale zbožný.“ Ale správná zbožnost je vlastně dát Bohu to, co mu patří. Samozřejmě, že mu paří i modlitba. Ale nejen ta. Patří mu hlavně také láska a to i láska v bratřích. Já sám se často přesvědčuji o tom, že v této věci musím stále znovu konvertovat. Na dovolené jsem v jednom dni rozjímal jeden text, že každý člověk nás obdarovává tím, že v něm můžeme vidět Ježíše a že mu v něm můžeme posloužit. Každý člověk je vlastně takovou příležitostí setkat se s Pánem. Ale já osobně také na druhé straně cítím, že nemůžu zapomínat ani na chvíle s Pánem v modlitbě zde v kostele. Ale rozumím, že k tomu volá Pán třeba mě, protože jsem kněz. Ale pro nějakou maminku, která má doma plno dětí ta cesta k Bohu bude asi spíš skrze toho bližního, ve kterém nám vlastně přichází Pán naproti. Tedy SPRAVEDLNOST VŮČI BOHU.

A pak máme další část našeho zamyšlení a tím je i ta spravedlnost vůči bližnímu. Často to chápeme tak, že si říkáme: Co ty mě, to já tobě. Ale není tomu tak úplně. Když se začteme do Písma, tak tam se často mluví o lidech, kteří byli před Bohem spravedliví. Třeba sv. Josef.  A ta spravedlnost tam se vyznačovala jakousi ustálenou přímostí myšlenek a správným chováním vůči bližnímu. „Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě“. Samozřejmě, že v tom je nějak obsažena i ta láska. 

Pak bych s vámi měl ještě probrat to, jak tedy napravit hříchy proti spravedlnosti a to vůči člověku. Na fakultě nás učili, že pokud někoho například veřejně pomluvíme nebo potupíme, měli bychom zase veřejně zjednat nápravu. Pokud ale někoho pomluvím v televizi v hlavním zpravodajství, měl bych zase v televizi v hlavním zpravodajství svou chybu odčinit. Tedy zjednat nápravu stejným způsobem, jakým jsem se prohřešil. A to vlastně i v případě, pokud jsem se ze svého hříchu už vyzpovídal a bylo mi odpuštěno. V katechismu je to pak ještě upřesněno a to následovně:

Není-li možné odčinit vinu veřejně, je třeba učinit tak v soukromí. Není-li možné odškodnit toho, kdo škodu utrpěl, přímo, je třeba dát mu zadostiučinění ve jménu lásky morálně. Tato povinnost odčinění se týká i provinění proti dobré pověsti druhého. Mravní a leckdy hmotná náhrada má být přiměřená škodě, která byla způsobena. Je to povinnost svědomí.

No a co říci závěrem? Nebojme se spravedlnosti. Není to něco, z čeho je třeba mít strach. K té Boží spravedlnosti nezapomeňme započítat oběť jeho Syna, kterou i dnes zde na oltáři prožijeme. Kdybychom měli stát před Bohem jen každý sám za sebe, bylo y třeba se bát. Ale stojíme před ním s krví beránka Božího, který se za nás daroval a daruje znovu a znovu. A pak je zde ještě spousta těch, kteří se také Bohu někde v tichosti a samotě nabízejí a dávají svůj život za spásu světa a hříšníků. Je tedy výhodně nejít k Bohu sám, ale v církvi, která nás vede a pomáhá. A samozřejmě snažme se být spravedliví k Bohu k bližním, ale i k sobě.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: