Kázání na 16. neděli v mezidobí

21. 7. 2013 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnešní zamyšlení se bude tentokrát motat kolem církve. I před pár týdny jsme se bavili s Darkovičskýma o církvi jako o mystickém těle Krista. Dnes se budeme bavit zase trošku v jiném zabarvení. Tématem by měla být církev jako putující Boží lid, který očekává Kristův příchod, a který bojuje na cestě „slzavým údolím“, jak se kdysi také říkalo. A je tomu skutečně tak. Život pro nás křesťany v současnosti rozhodně není snadný a možná že je to i tak dobře.

Ale už k tématu. V dnešním druhém čtení nám sv. Pavel píše o to, že i on se stal údem tajemného těla, kterým je církev. A píše též o utrpení, které je potřeba ještě DOTPĚT. Jak jsem už říkal, tak dnes se máme bavit o církvi jako o Božím lidu. Co to vlastně znamená? Tento termín není starý. Začalo se o církvi takto mluvit na Druhém Vatikánském koncilu. A chce nám to připomenout, že jsme jako Boží lid, který ve SZ dějinách putoval do zaslíbené země. Ve středověku, kdy církev byla ve společnosti většinovou záležitostí ve společnosti, se tato dynamika putování životem trochu vytratila. Stát se členem církve znamenalo i jakési výhody a patřilo to k jistému společenskému postavení. Druhý Vatikán tedy znovu všem chce připomenout, že k životu církve nepatří pohodlí a bezstarostnost, ale naopak útrapy putování. I pro Izraelity putování do zaslíbené země nebylo nic příjemného. Znamenalo to pro ně i jakési očišťování. Což má být i součástí našeho života. Často tady mluvím o tom, že MÁME DORŮSTAT DO PLNOSTI LÁSKY. Nakonec to bylo i tématem minulé neděle, kdy jsme se bavili o tom „umění milovat“. Je důležité si uvědomit, že život v církvi rozhodně nemá být procházkou růžovou zahradou, ale tvrdou prací na sobě. Proto také dnes Pavel mluví o tom, že „…na svém těle doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry utrpení Kristových.“ A je pravdou, že máme před sebou různé překážky, které nám mohou být pomocí na té cestě očišťování. A víme ze zkušeností poutníků, kteří nějakou pořádnou pouť konali, že největší zkušeností pro ně byla samotná cesta, N ani tak to, jak došli do cíle. Ale jak během cesty byli formování, jak „rostli“ a překonávali překážky.  

    Další takovou charakteristikou putujícího Božího lidu je to, že je veden. Má někoho, kdo zná cestu. My kněží, biskupové a jáhnové jsme samozřejmě vašimi pastýři, ale zase nám to chce všem připomenout tu pravdu, že máme jediného pastýře, kterého bychom měli míst stále na očích. Tedy zbytečně se neztrácet. Nebloudit. A On nás vede do domu Otcova.

Také stále mít na paměti ten POSLEDNÍ CÍL. Často se ptát, kam směřuji, jaký má můj život smysl. Kam jdu? A snažit se pak k dosažení tohoto cíle zvolit správné prostředky.

Další věcí, kterou bychom si měli uvědomit, že „na cestě“ jsme často odkázáni i na pomoc druhých. A určitě patří k jakémusi morálnímu kodexu poutníka pomáhat těm, kteří na tom jsou hůře než já. Je to jakási solidarita putujících. My ale někdy nemáme jen ten problém pomoc nabídnout, ale někdy je větší problém pomoc přijmout. I to patří ke škole putování. Na pouti se často odhalí naše nitro a je do nás i hodně vidět. Je potřeba mít i pokoru si nechat pomoci, když už na to sám nestačím. A od toho je i ten průvodce.

Ještě by toho asi bylo hodně, co bychom o putování životem mohli říci. Ale není k tomu moc prostoru. A tak bych na závěr dal důležitou radu. Svěřit se dobrému vůdci. Své služby nám jeden zkušený průvodce nabízí. A to zcela zdarma. Mějme odvahu se mu svěřit a pak jít za ním.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: