Hlučín Darkovičky 26.5.2013

Drahé sestry a bratři!

Kdybychom se podívali na poslední papežská kázání, zvláště teď o Slavnosti Seslání Ducha Svatého, tak tak můžeme slyšet, že papež mluví o trojičních vztazích. A je to jednak tento svatý otec, před ním používal stejných výrazů i Benedikt XVI. a před ním i dnes už blahoslavená Jan Pavel II. Papežové tím vlastně říkají jednu věc. Že si stále více máme brát příklad a žít podle toho, jak se žije v Trojici a jak nám to Bůh skrze Ježíše Krista a učení církve zjevuje. Samozřejmě, že je třeba si nejdříve uvědomit, že Nejsvětější Trojice je pro nás nepochopitelným tajemstvím. My se sice snažíme toto tajemství nějak opsat slovy, ale připravme se na to, že skutečnost, na kterou jednou, jak věříme, budeme patřit, bude ještě úplně jiná. Mimo naše současné chápání a vnímání. Ale pokusím se říci pár slov, jak na ty trojiční vztahy.

Teď v úterý, když jsem byl na setkání kněží, se kterými se setkávám už celou tu dobu, co jsem knězem, se jeden spolubratr podělil o myšlenku, kterou přečetl v jedné útlé knížečce, kterou právě o vztazích v Nejsvětější Trojici napsal F. X. Durrwel. Ta knížečka se jmenuje: „Duch Otce a Syna“. Je velmi tenká, má jen 45 stran. A autor na jejich stránkách ukazuje to, že kolikrát my vnímáme Ducha Svatého jako toho třetího Pána Boha a moc velký význam mu nepřikládáme. On se naopak snaží ukázat na to, že Nejsvětější Trojici je možné vnímat jako dvě stejně žhavá ohniska, tedy Otce a Syna, která jsou navzájem propojená obrovským žárem. Ale je ještě potřeba si představit, že mezi těmito ohnisky probíhá neustálá výměna asi tak jako, když z jezera slunce vysává vodu a ta se pak zase do toho jezera zpět vrací deštěm. Vidíte, že v našem životě nelze nalézt příklad toho, na čem bychom popsali život v Trojici. Jinými slovy se autor snaží říci to, že Otec a Syn jsou každý jiný, ale zároveň jsou propojeni, ještě lépe řečeno spojeni v jedno. A mezi těmito dvěma rozdílnými ohnisky jednoho ohně je tím žárem, těmi plameny Duch Svatý. Je tak silný, že až skoro sám je dalším ohniskem. Ten ale asi zajišťuje to vzájemné darování se a dokonce i prolínání.

Jinými slovy, když se říká, že máme žít Trojičními vztahy, mělo to být soužití, kdy se budeme snažit mít se vzájemně tak rádi, že až budeme jedno tělo a jedna duše. A to samozřejmě předpokládá zapomenout na sebe pro toho druhého. Ovšem ne jen tak, že to udělá jeden, ale oba najednou. Jinými slovy, cele se mu odevzdat a cele ho přijmout. Takový jaký je, jaký byl a jaký bude. Se všemi jeho chybami i přednostmi. Možná v tom trochu poznáváme to, že je to skoro jako mezi manžely. Ale je to naopak. Mezi námi lidmi a to nejen v manželství, to má být skoro jako v Trojici. Jsme totiž všichni stvořeni k Božímu obrazu. A taky je asi všem zřejmé, že to co se tu snažím popsat, je vlastně láska. A není to žádný div, protože jak víme z Písma, Láska je Bůh.

Možná budeme zase trochu jinak vnímat ta slova z Otčenáše: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi.“ Anebo se může říci i „Buď láska tvá, jako v nebi tak i na zemi?“