Prožívám teď zajímavou zkušenost, protože už jsem cca 2 měsíce ve stavu lidí, co jsou závislí na pomoci druhých. Na konci ledna jsem si zlomil kotník a od té doby nemůžu chodit. Můj život se tedy hodně zredukoval a to z velké části na postel a čtyři stěny mé ložnice, či tři pokoje mého bytu, kde jsem schopen se trochu sám pohybovat. Ale díky mému notebooku, telefonu a dobrým přátelům jsem zůstal spojen se světem a jsem alespoň trochu schopen něco dělat.

Ale nechci psát o své nemoci. Dnes na Velký pátek jsem si řekl, že se pokusím jej strávit trochu jinak než jiné dny a tak jsem mimo jiné na internetu začal číst papežovy promluvy okolo Velikonoc a nahlížet tak trochu do jeho myšlení a skrze zprávy webu www.radiovaticana.cz i do jeho života.

Musím se přiznat, že současný papež František je mi velmi sympatický. A když tak čtu ty jeho homilie a projevy, stále více cítím, že mi mluví z duše. Také se dotýká témat, která mě kdysi velmi oslovovala a samozřejmě i dnes, kdy zaznívají z úst papeže, a tak jsou mi nově připomenuta, se pro mě stávají znovu aktuální.

Zvláště mě pak oslovilo jeho slovo na Generální audienci ve středu Svatého týdne, kdy mluví o "vycházení ze sebe". Vzpomněl jsem si totiž na to, jak mi to stále bylo ve formaci v mé spiritualitě připomínáno, a že tento postoj nám pomůže stále znovu objevovat Boha. A když se ohlížím ve svém životě zpět, tak si opravdu uvědomuji, že se mi to mnohokrát potvrdilo. Pokud jsem zažíval někdy nějakou krizi nebo temnotu, vždy mi pomohlo právě to, co papež vyslovil tuto středu. VYJÍT ZE SEBE. Jinak řečeno to znamená, nemyslet už jen na sebe a na svůj vlastní problém, na svou depresi a krizi, ale vyjít ze sebe a vidět sestry a bratry okolo sebe. Jejich problémy a těžkosti a snažit se na ně reagovat. Během studia teologie mi pak došlo, že tento princip nás totiž vrhá do "Boží skutečnosti", do lásky, která je Božím životem a jak říká i sv. Jan v jednom ze svých listů, i do Božího bytí, protože Bůh je láska. A opravdu jsem pak prožil to, že mi znovu v životě zazářilo Boží světlo a byl jsem schopen dále existovat.

A pokud si dobře vzpomínám, tak papež František toto doporučuje i při jiných příležitostech. Například na Missa Chrismatis (mše svěcení olejů na Zelený čtvrtek, kde kněží se svým biskupem obnovují své kněžské závazky) skoro totéž, ale jinými slovy řekl i svým kněžím. 

Můj velikonoční „znovuobjev“ tedy spočívá v tom, že jsem si s novou aktuálností uvědomil, že Boží život a tedy i Ježíšův život spočívá právě v tom VYCHÁZENÍ ZE SEBE. Je to vlastně i následování Ježíše v jeho smrti. Umírat svým problémům, svému já, a žít pro druhé. Proto mě to oslovilo právě dnes na Velký pátek roku 2013, kdy ležím v posteli se zlomeným kotníkem a spíš zakouším to, že druzí vycházejí ze sebe ke mně, když mi pomáhají žít a existovat. Je to pro mě opravdu, v této mé konkrétní situaci i slovo do svědomí. Kéž se mi jednak daří to uskutečňovat, a vydávat o tomto Božím životě svědectví, aby i ostatní mohli zakoušet radost z toho, že Bůh je přítomen, i když nám není dobře a jsme v temnotě.