6. 1. 2013 - farní kostel Hlučín

Drahé sestry a bratři!

Dnes kdy slavíme Slavnost Zjevení Páně, nebo jak se také říká Tří Králů, tak se opět budeme bavit o víře a to zase trochu v jiném světle. Ten dnešní pohled se jmenuje „poslušnost víry“. Tato slavnost nám chce ukázat, že celému světu, a to v postavě těch tří mudrců, se zjevuje velikost Boha a jeho lásky k lidem. Je to skutečně tak. Tři mudrci, nebo králové se přišli se sice poklonit malému dítěti, ale objevili v něm velikého krále. A my dnes chceme vidět nejen dítě Ježíše, ale především toho, komu můžeme věřit. Není vždy jednoduché uvěřit Bohu, a že to co mi posílá je z jeho lásky. A proto mluvíme o jakési poslušnosti víry. Pokusím se to vysvětlit na několika biblických postavách a pak i v mé osobní zkušenosti.

Tak jako první se určitě nabízí postava Abraháma, kterému také říkáme praotec víry. Písmo praví, že poslechl božího hlasu ve svém srdci a vydal se na cestu, o které nevěděl, jaká bude a ani kam vede. Přece tento krok udělal. Abrahám před tímto krokem asi neměl zkušenost, že může Bohu důvěřovat. On byl totiž asi vůbec první, kdo slyšel ve svém srdci Boží hlas a tak se ani nemohl spolehnout na zkušenost nikoho jiného. Asi u něho můžeme mluvit nejvíce o té poslušnosti víry. Udělal tento krok, aniž měl nějakou oporu. Prostě poslechl Boha. My jsme v tomto směru na tom lépe. My už přeci jen máme něco za sebou. Máme vzor lidí okolo, kteří Bohu důvěřují, máme za sebou světce, jejichž příklad nám září, máme své rodiče, prarodiče, kteří nám předali jejich zkušenost víry, nebo také můžeme říci, že nám ukázali, že je možné Bohu důvěřovat a svěřit do jeho rukou svůj život. Ale přesto ten krok musí stejně každý z nás udělat.

Další takovou postavou, která se uvádí jako vzor a příklad poslušnosti víry je Panna Maria. Ta také asi jako šestnáctiletá dívenka jen poslechla to, co ji učili od dětství. A to, že Bohu se nic neodmítá. A tak když přichází andělovo zvěstování, odpovídá své jasné „staň se!“. Ale pak je dobré vnímat i to, že i když všemu úplně nerozuměla, přesto zůstává věrná tomuto svému slovu na počátku. Myslím si, že to pěkně kulantně Písmo vyjadřuje těmi slovy, že Maria to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom. A Bůh zkouší její víru velmi, když ji nakonec ostaví pod kříž jejího Syna, který měl zvítězit nad světem a ona na vlastní oči vidí, jak se to vše, lidskýma očima viděno, hroutí. Ale ona v ní přesto stojí velmi pevně.

Co tedy je ta poslušnost víry, viděno ve světle příkladů, které jsem uvedl? Především to je krok osobní důvěry v Boha, že to co říká v Písmu a to jak nám ho v souladu s Písmem předkládá i Církev, je pravda. Je to krok osobní důvěry v Boha, do kterého se snažím vložit svou naději i tehdy, když jsem v úplné temnotě a zmítán pochybnostmi. Každého z nás Pán nějak vede těmito cestami víry a snaží se nás tak posilovat a připravovat na různé životní situace, o kterých ví jen on, že v našem životě nastanou.

Já si vzpomínám také na situace v mém životě, kdy bylo třeba udělat kroky, na které nebylo vždy logické a rozumové odůvodnění, a které byly učiněny jen ve světle víry. Ale mohu říci, že jsem se v důvěře v Pána zatím nikdy nezklamal. A ne vždy jsem všemu rozuměl, proč a jak. Ale to je právě víra.

Věřím, že nás všechny potkávají situace, které se dají srovnat s tím, co prožíval Abrahám, nebo Panna Maria a mnoho jiných. Možná nejsme zatím lidé takové víry jako oni. Ale co nám může pomoci, je upřímná prosba o víru. A takovou konkrétní pomůckou může být i modlitba „Věřím v Boha“, kde nejde jen o to odříkat ta slova a nic nezapomenout, ale uvědomit si, jaký je Bůh, ve kterého snažím věřit. Tak aby člověk nemusel těžce vzpomínat na slova té modlitby, je tu k dispozici zdarma její text na stolečku s obětními dary.