21. října 2012 - Hlučín Darkovičky

Drahé sestry a bratři.

Dnešní téma je na první pohled docela fádní, ale pokusím se s vámi trochu si uvědomit některé věci, kterého jsou jeho obsahem, ale které se dotýkají také našeho každodenního života. Budeme se dnes bavit o Kristově kněžství, o tom všeobecném, ale i trochu služebném.

Samozřejmě, že vnímáme kněžství asi v té jeho nejviditelnější formě, a to je u oltáře při mši svaté. Tedy většinou se tento pojem spojuje s námi, kteří jsme přijali svátost kněžství. A my i tedy máme za úkol oslavovat Boha, ale i slavit svatá tajemství a přinášet Bohu oběti. To je vlastně naším úkolem. Ale co je pak to všeobecné kněžství, na kterém ve křtu máme účast všichni? No toto se dnes pokusím odpovědět.

Asi by bylo dobré se při hledání odpovědí na tuto otázku podívat na Krista. O něm nám dnes říká především to druhé čtení, že je „vynikajícím veleknězem“. A jak se to jeho kněžství projevuje? Pěkně ho charakterizuje to jeho časté slovo: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal.“ Úkolem každého kněze je tedy žít v Boží přítomnosti, pro Boha. A Ježíš to dělal asi nejlépe ze všech.

Dále pak na něm vidíme, že vše co dělá, dělá pro Otce, pro jeho větší slávu. Z jeho života je vidět opravdové nasazení se pro Boha. A to je další charakteristika Ježíšova kněžství. A pak je ještě jedna, která korunuje toto jeho „bytí“ pro Otce. A to je jeho nejvyšší oběť. Oběť života. Máme tedy samozřejmě velmi stručně zmapován život vynikajícího velekněze. A z něj bychom si tedy měli brát příklad pro život našeho všeobecného kněžství.

Vzpomínám si, když jsem byl ještě v Itálii na svém ročním obytu asi před 18 lety, tak nám tam jeden kněz mluvil, co to znamená být knězem. A právě též ukazoval na Ježíše, který neorganizoval žádnou pouť, neopravil žádný kostel, nikdy necelebroval mši svatou, neměl žádný pohřeb, svatbu, a přece ho nazýváme tím nejvyšším knězem. A říkal, že On to své kněžství nejvíce žil na kříži, kdy dal svůj život Otci. Pak nám říkal ze svého života, kdy on se snažil prožívat své kněžství. Všechny ty těžké situace, které prožil a nabídl je Bohu jako dar. Vzpomínám si, že ten den jsem byl hrozně ospalý a na začátku jsem si tak dobře opřel hlavu o zeď, že si trošku zdřímnu, ale pak mě toto jeho svědectví natolik probralo, že si to do dnešního dne pamatuji. A pak dodal, že toto je to kněžství, které může žít každý, to všeobecné kněžství. Dávat se Bohu jako dar. Žít svým životem cele pro Ježíše. Samozřejmě, že ani my kněží od toho nejsme uchráněni. Říkal nám to proto, že zde existuje reálné nebezpečí klerikalismu, tedy být knězem jen na venek, podle toho co si oblékám, jak na venek vystupuji. Ale pro to správně žité služebné kněžství je třeba žít správně pro nás i to všeobecné.

Vy asi nikdy nebudete stát tady u oltáře a slavit tu mši svatou jako já. Ale rozhodně každý z vás může k té oběti, kterou já tady přináším na oltáři, můžete přidat ty své dary. Své bolesti a radosti. A skrze moje ruce to pak Pán promění.

Na závěr bych chtěl ještě povědět jedno krásné svědectví, o kterém jsem se dověděl teď na těch duchovních cvičeních. Otec biskup Hučko, který nám je dával nás upozornil na jednu mladou maminku, která počala dvě děti a obě ji zemřely krátce po porodu. Ale ona, o chvílích, kdy s nimi mohla být, mluví jako o nejkrásnějších chvílích svého života. Mluvila o nich jako o daru Boha, který ji dal možnost doprovodit tyto malé Boží děti do nebe. A pak počala třetí, tentokrát zdravé dítě, ale pak onemocněla ona. Velmi zhoubným a agresivním nádorem. Proto, aby její František mohl žít, odmítla léčbu, kdy se dal růst toho nádoru možná ještě zastavit. A asi půl roku po porodu odchází do nebe. Její svědectví dojalo celý svět. A je možné ji vnímat též jako tu, která, ač žena, která nikdy nesloužila žádnou mši, byla knězem možná víc, než nějaký biskup. Dala Bohu ten největší dar. Dar svého života. Jinými slovy, přinesla oběť. 

Více o Chiaře Corbelli, mamince z dnešního zamyšlení se dozvíš tady