9.9.2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnes máme zajímavé téma, které vychází z druhého čtení dnešní neděle. Budeme se bavit o chudobě srdce, a celkově také o duchu chudoby. Samozřejmě, že asi všichni tušíme, že se nejedná o chudobu materiální, tedy o to nemít žádné hmotné prostředky, ale o trochu jinou chudobu. Jak už jsem naznačil, říká se tomu chudoba srdce. O co vlastně jde, to se dnes pokusím vysvětlit.

Když se řekne slovo chudoba, tak se mnohým vybaví bezdomovci, lidé bez majetku, lidem z církve vytane na mysli asi postava sv. Františka, který se též všeho zřekl, aby byl svobodný pro život s Bohem, někoho jiného zase může napadnout souvislost se stavem, kterému dnes moderně říkáme ekonomická krize apod. Ale v čem spočívá vlastně duch chudoby? Postava sv. Františka nám na to odpoví asi nejlépe. On také ze začátku úplně nerozuměl tomu, co vlastně má udělat. A tak se veřejně zříká celého svého majetku, před očima celého města a to i šatů, které měl právě na sobě. A byly to šaty z vzácných látek, protože jeho otec, jak se ví, byl obchodník s látkami. Sv. František ovšem později pochopil, o co tu jde, v souvislosti se stavem, kterému říkáme chudoba srdce. A myslím si, že to dojde postupně asi každému, kdo se snaží o nějaký solidní život s Bohem.  Chudoba srdce nevyjadřuje rozhodně stav konta, nebo peněženky, ale vnitřní postoj člověka. Postoj ke všemu co je kolem nás a také v nás, a pak nesmíme zapomenout i na to, že takový postoj nakonec člověk zaujme i k tomu co a kdo vlastně je. Ale ať dlouho nechodím kolem horké kaše. Jedná se o to, že člověk se obklopuje věcmi, a je nám to bohužel vlastní, že na věcech, které nás obklopují, si budujeme své jistoty. Své společenské postavení, svou materiální zajištěnost, nezávislost apod. K tomu nás také vede současná konzumní a materiální kultura. A postupně začneme zjišťovat, že tyto věci a dobra, sice na první pohled člověku pomáhají, ale v konečném důsledku nás svazují a nedávají nám to tolik žádané zázemí. Zjišťujeme, že i když máme ekonomickou nezávislost, společenské postavení apod., nejsme v životě šťastní. Najednou nám dojde, že není důležité, co mám, ale co jsem. Ale pozor. Ne to co jsem v očích tohoto světa. Ale spíš co jsem sám před sebou a možná bychom řekli, co jsem v očích Boha. Kdysi jsem slyšel jednoho velmi movitého člověka, který už měl v životě něco za sebou a ten mi říkal. Můžete mít, otče, v bance konta, zlato, můžete mít, co si zamanete. Ale jestli to máte jen pro sebe, tak vlastně nemáte nic. Pochopil, že pravé bohatství je ve vnitřní svobodě, ve skutečnosti nelpět na ničem. A později dodal, že pravá radost je v tom, když můžete druhým pomoct. To je stav, kterému se říká chudoba ducha. A ta se může projevit i tím, že když člověk začne vnímat tuto vnitřní svobodu, chce ji demonstrovat tím, že rozdá vše co má. Ne vždy to je rozumné, ale na druhé straně to je velmi osvobozující.

Později, když člověk má tento vnitřní postoj k věcem okolo sebe, tak postupně zjišťuje, že by měl udělat ještě další krok. Oprostit se i od toho co člověk je a kým je. Postupně dospěje k tomu, že není důležitý on, to, čeho dosáhl, ale spatřuje důležitost a potřebnost někde jinde. V pomoci druhým, v pokorné službě. A okolí začíná takového člověka vnímat jako pokorného, jako toho, který má moudrost a lidskou zralost. Nakonec vidíme, jak se naplňuje to, co říká Pán Ježíš ve svém evangeliu:

Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.     

Pokusil jsem se tady vysvětlit, co to znamená chudoba srdce. Snad se mi to aspoň trochu podařilo. Je to veliký dar Boží. A je potřeba o něj také prosit, ale také se mu snažit i naučit. Pak, jak slibuje známé blahoslavenství, takoví lidé určitě uvidí okolo sebe a ve svém životě přítomného Boha, který je Láska.