26.8.2012 Hlučín Darkovičky

Drahé sestry a bratři!

Dnes je tématem věc, která bude asi zajímat mnoho z vás, protože se budeme dnes bavit na téma Svátosti manželství. Slyšeli jsme o tom dnes ve druhém čtení, psal jsem o tom nedávno do Jordánu a myslím, že jste určitě už někdy slyšeli i nějakou přednášku na toto téma, ale myslím, si, že určitě nezaškodí, když se o tom budeme bavit i dnes.

Samozřejmě bychom to mohli vzít od začátku, co to svátost manželství je a jak žít ve svátosti manželství, ale já bych možná začal tím, proč to manželství vůbec je. Jaké místo má v Božím plánu. Je to docela klíčová otázka, protože nám pak pomůže lépe pochopit jak pak v manželství žít.

První věc, kterou bychom si měli v této souvislosti uvědomit, že jsme stvořeni k Božímu obrazu. Z toho dnes budeme vycházet. No a Bůh je Trojice, tedy dokonalé společenství, dokonalá rodina. Otec žije cele pro Syna na naopak, a jejich vztah je tak silný, že se až zosobňuje a to v osobě Ducha Svatého. Tak si to aspoň snažíme nějak vysvětlit, ale možná budeme nakonec překvapeni, až bude dáno více nahlédnout do tohoto tajemství. Ale vraťme se k tématu. Jestliže je člověk tedy stvořen podle Boha, je logické, že i on je povolaný žít ve společenství, v rodině. Proto jak říká Pán Ježíš a i SZ: „…opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě …“ Jedině tak totiž naplníme své lidství, jestliže budeme žít ve společenství. Ale pozor. Život ve společenství to neznamená, že lidé žijí „vedle sebe“, tady sice možná pod jednou střechou, třeba spolu mohou sdílet spoustu věcí a pod, ale nejsou zde jeden pro druhého, pak to nezafunguje. Je potřeba, aby žili spolu, tedy „jeden pro druhého“. To je život podle Trojice. V tom je totiž veliký rozdíl. Někdy i mladí lidé, když třeba začínají vztah, tak mají představu, že ten vztah má především naplnit je samotné, že když je jim spolu dobře, apod. Ale opravdová láska netouží naplnit mě samotného. Ta touží naplnit právě toho druhého. A to prosím úplně zadarmo. Ta doslova touží „zemřít“ pro toho druhého. Přesně jak to Svatý Pavel dnes říká v tom úryvku druhého čtení:   

Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni (…)

Samozřejmě, že i naopak.

Přesně to vychází z toho, že jsme stvořeni k Božímu obrazu.

A pak vám povím ještě jednu moc důležitou věc. Objevil, nebo spíš jsem si ji uvědomil až jako kněz a to díky jednomu svědectví manželů. Měl jsem skupinu k biřmování a tak jako i letos jsme s biřmovanci jeli na víkend, kde jsem měl večer se svědectvími o tom, jak žijí jednotlivé stavy (manželé, kněží apod.). Pozval jsem jeden manželský pár, který už znám léta a paní tam povídala o tom, jak pochopila co to pro ni znamená svátost manželství. Říkala to, že vždycky záviděla kněžím, že ten jejich svátostný život je posvěcuje a že ona nemůže být knězem. Ale pak jí došlo, když si povídali někde i o svátosti manželství, že ten její muž je pro ni tím posvěcením. To jak se snaží jemu darovat a naopak. A říkala, že to jejich svátostné spojení, jim dává garanci, že jeden pro druhého jsou cestou do nebe. Teda jeden pro druhého jsou tím nejdůležitějším člověkem na světě. Toto jí nedá nikdo jiný.  Ani maminka, ani vlastní dítě. Jen její muž. A i kdyby už z něj nic neměla, i kdyby už byl jen ležák a ani nemluvil, tak to, že ona bude žít pro něj, že v něm bude milovat Krista, to ji do nebe přivede. To jí naučí té lásce, jako má Bůh v Trojici. Tady tu lásku může realizovat v plnosti. Tady se tedy posvěcuje.

Manželství má tedy v Božím plánu velmi důležité místo. Proto to Bůh ve své lásce připravil, proto nás tak stvořil, abychom jeden druhého potřebovali, abychom se vzájemně nacházeli, vytvářeli nejdříve vztahy a pak i svazky a zde v těchto svazcích, abychom se navzájem stávali svatými. Abychom se v těchto svazcích učili lásce, která rozhodně nemyslí na sebe, která se dává a která pak dokáže toužit i pro druhého zemřít.

Vzpomíná si, že kdysi jsem jako mladý zpíval s ostatními písničku: „Plotna je tvůj oltář“, tak jsem si říkal, že to je hluboká pravda. Ano může to tak být. Já bych to možná dnes, ve světle tohoto zamyšlení rozšířil i na to, že ten druhý, můj životní partner, pro mě zase moje farnost, pro někoho zase klášterní komunita, je můj oltář. Tam se posvěcujeme, kam nás Bůh postavil. A tak nám všem přeji, abychom toto své Povolání od Boha přijali a každý na svém místě naplnili svůj život.