29. 7. 2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnes máme opět důležité téma, protože se budeme bavit o tom, kdo je to Bůh, nebo jaký je. Spíš bych asi měl říci, jak si ho vnímat. Zase to máme ne ze své hlavy, ale z toho co nám bylo zjeveno, tedy Bůh sám nám sebe ukazuje, a to dnes skrze text apoštola Pavla, konkrétně jeho listu pro křesťany v Efezu, který jsme dnes četli ve druhém čtení.

Mohli jsme tam slyšet tato slova:

Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni.  

Určitě jsem o tom už několikrát mluvil, ale považuji to za velmi důležité, protože podle toho, jak vnímám Boha, tak takový je můj život z víry. Může se totiž stát, že vnímám Boha jako někoho, kdo mě hlídá, kontroluje a pak je pro mě víra stres, protože samozřejmě nemohu být dokonalý. Pokud vnímám Boha jako například stařečka na obláčku, tak zase pro mě víra může být jen jakási nepodstatná věc, kterou vlastně ani nemohu brát vážně, protože takové věci jsou jen v pohádkách a není to tedy pro rozumně uvažující lidi. Naše vnímání Boha je tedy nesmírně důležité pro to, jak vlastně víru prožívám a co pro mě pak život z víry znamená. Aspoň já si to nedávno velmi jasně uvědomil, protože jsem jednomu mladému člověku odpovídal na otázku, kdo je pro mě Bůh a jak Ho ve svém životě vnímám a jak se to v mém životě, a jestli vůbec, měnilo. Tedy toto mé vnímání Boha.

Při přemýšlení co odpovědět na tuto otázku jsem si pak velmi jasně uvědomil, že i v mém životě toto vnímání Boha prošlo a prochází procesem. Není to stav, který jednou nastal a který trvá. Ale postupně s poznáním se mění i mé vnímání Boha jako takového. A je to logické. Došlo mi též velmi jasně, že toto vnímání není ovlivněno jen intelektuálním poznáváním, tedy díky studiu, ale je též velmi ovlivněno životní zkušeností a setkáním s lidmi, které jsem měl v životě to štěstí potkat. Jsme totiž vedeni k tomu, že Bůh je Otec. A jelikož tatínci se nás snaží vychovávat, což je správně, a tak nás vedou k vyšším výkonům a snažení. Může pak vzniknout jakýsi dojem, že Bůh je s námi věčně nespokojen apod. Rozhodně to ale není myšleno negativně. Pak ve své dospělosti jsem se ale ve svém životě setkal s lidmi, kteří se vzájemně měli tak rádi, že se nedívali na to, jaký kdo je. Snažili se mít se rádi bez podmínek a viděli v tom druhém to Boží. A tady jsem pochopil, že stejně nás má rád i Bůh. Má nás prostě rád takoví jací jsme. Má nás rád i jako hříšníky a sklání se k nám, projevuje nám svou lásku bezmezně. A myslím si, že to člověk pochopí, až to zažije na vlastní kůži. Pokud nemám tu zkušenost, sice mám v sobě informaci, jaká by ta láska měla být, ale nedokážu si to představit. A je to tedy něco, o čem dnes mluví ten svatý Pavel: „Jen jedno je vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni.“  Já jsem tedy na otázku tohoto mladého člověka odpověděl, že Bůh je pro mě absolutní dobro, že se jeho láska podobá lásce otce i matky zároveň. Je to láska, která nás miluje, ať jsme, co jsme. Která nám neklade podmínky. Dost těžko se to vyjadřuje a chápe, pokud člověk nemá tu zkušenost.

Závěrem bych tedy každému z nás přál, abychom prožili takovou lásku. Možná někdo i od člověka ale určitě ji můžeme zažít od Boha. Možná jí ještě nerozumíme. Možná nám to někdy nedochází, jaká vlastně ta Boží láska je. Autor dnešního druhého čtení se to v jiném svém textu pokusil vyjádřit mnoha přívlastky. A možná bychom tím mohli dnes skončit. Myslím, že on to pochopil a opravdu to z něj přetékalo. Však se zkuste zaposlouchat do slov, která už skoro 2000 let oslovují srdce všech:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává.

Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.  

Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.