22. 7. 2012 Hlučín Darkovičky

Drahé sestry a bratři! 

Dnes máme takové téma na prázdniny a je to odpočinek. Nakonec to dnes říká v evangeliu i sám Pán Ježíš: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Když tedy mluvím k rodičům, kteří jdou křtít své děti anebo ke snoubencům o Desateru, tak vždy u třetího Božího přikázání říkám, že nejsme stroje a je potřeba opravdu odpočívat jinak dopadneme špatně. 

Když jsem se díval do Katechismu, tak tam je o slavení neděle doslova napsáno:

Potřeby rodiny nebo velká společenská užitečnost jsou oprávněnou omluvou od zachovávání příkazu o nedělním klidu. Věřící však budou bdít, aby oprávněné omluvy nezaváděly zvyky škodlivé náboženství, rodinnému životu a zdraví. „Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci.“

To konkrétně znamená, že práce jako služby, lékaři, hasiči, a jiní, například lidé pracující pohostinství, v kině apod., kteří jsou pro fungování naší společnosti v ten konkrétní den nezbytní, mají oprávněnou omluvu od zachování nedělního klidu. Ale na druhé straně je potřeba vědět, že nejsme osvobozeni od vztahu k Pánu Bohu, je potřeba se samozřejmě snažit, i přes to, že nejdu na mši, protože musím do práce, prožít tento den jako Den Páně. A to je moc důležité. Tento den má totiž mnoho zvláštních milostí, které by nám jinak unikly. Další věc pak je, že víra, jako vztah k Pánu Bohu potřebuje komunikaci a bez ní by se pomalu tento vztah, naše víra, vytrácela. Je to tedy jako v každém mezilidském vztahu, nakonec i v manželství. Někdy je třeba se do té komunikace prostě dokopat, jinak hrozí, že si pak s Pánem nebudeme mít co říct. Nedělní mše je tedy to nejmenší minimum, které církev svým věřícím doporučuje a je to nutné k „přežití“ našeho vztahu víry, důvěry v Pána. Pokud tedy neprožívám neděli jako Den Páně, není to dobré. A to i tehdy, když třeba nemohu jít do kostela.  

Samozřejmě, že pokud to jen trochu možné je, je potřeba zachovat i ten nedělní klid. Když jsem byl nedávno na jednom setkání kněží, tak nám tam velmi vážně říkali, že pro nás je odpočinek povinností. Je to Boží vůle, kterou kvůli své spáse, nesmíme porušovat. Myslím si ale, že toto dnes platí pro každého pracujícího člověka. I když musí pracovat v neděli, jako já je třeba si najít jiný den pro odpočinek, tak jak ho hledám já. Já mám úterý. Jak jsem říkal v úvodu, tak nejsme stroje a potřebujeme někdy někde nabrat síly, abychom pak zase mohli dávat. Jde to chvíli zvládat bez toho, ale pak se začne projevovat únava, roztržitost, všichni vás štvou, jsme pak podráždění, lehce vybuchneme apod. Jednou jsem dokonce slyšel myšlenku, že odpočívat je skutkem lásky pro ty, ke kterým pak půjdu sloužit. Pokud se budou dívat na odpočinutého usměvavého člověka, je to rozhodně lepší, než kdybych třeba udělal něco navíc, ale byl přitom nepříjemný a podrážděný.    

Ještě bych tu měl zmínit i to, že ten nedělní čas také patří rodině. Ani na to bychom neměli zapomínat. V Katechismu se o tom doslova píše:

Křesťané mají světit neděli také tím, že věnují čas a pozornost své rodině a příbuzným, což tolik nemohou v ostatních dnech v týdnu.

A dále je dobré pamatovat i na to, a zase o tom mluví Katechismus, abychom se v neděli pokud možno věnovali i vzdělávání ve věcech náboženských a duchovních. Je to tedy dobrá příležitost si něco zajímavého přečíst. Ať už se jedná o Katolický týdeník, nebo jiný časopis, něco třeba i z Katechismu a podobně. Náboženská výchova by u nás rozhodně neměla skončit poslední hodinou náboženství. A víme, že v jiných církvích mají třeba tzv. Nedělní školu. My ji nemáme, ale je dobré se tomu věnovat trochu aspoň soukromě.

Tak tedy přeji všem, abychom v tomto období dokázali nabrat potřebné síly a nezapomínali přitom ani na Pána Boha.