15. 7. 2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnes tu opět máme zajímavé téma, které se nám pokusí ukázat na samotného stvořitele. Na to, jak ho můžeme vnímat, na to jak se nám zjevuje. Jde totiž vlastně o to, že, jak nám říká to dnešní druhé čtení, tak:

„…si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“

Jak tedy vnímat Boha? Je to odvěká otázka. Ale je potřeba si uvědomit, že i světlem přirozeného rozumu můžeme dojít k tomu, že Bůh je. Spoustu lidí nakonec vyznává, že něco nad námi určitě je. A je to celkem pochopitelné, protože pokud jsme trochu vnímaví a dokážeme se povznést nad každodenní starosti a shon, a se podíváme kolem sebe na svět na stvoření a pak na jeho vrchol, tedy na člověka, musíme postupně dojít k tomu, že něco, nebo spíš někdo za tím stojí. Člověk opravdu může žasnout nad dokonalostí tvorstva, jak vše do sebe dokonale zapadá a pochopí, že to musí být dílo někoho, kdo je nad námi.

Je ale ještě potřeba počítat s tím, že naše poznání je ovlivněno tím, že my sice asi chápeme, že něco nad námi je, ale pak je tu ještě skutečnost, že to něco nedokážeme jen tak pojmenovat a pochopit, rozumem obsáhnout. Pro lidský intelekt je toto rozumové „obejmutí“ Boha doslova nemožné. Bůh je totiž dokonale nepostižitelný, nevyslovitelný, neuchopitelný apod. Spíš se můžeme bavit o tom, co není, než o tom, co je. A též i díky dědičnému hříchu a této naší rozumové nedostatečnosti v pochopení toho, co, nebo spíš kdo je to něco nad námi, potřebujeme pomoc. Tu pomoc nám nabízí a dává Boží zjevení, které nám zprostředkovává církev. A to přesně podle úkolu, který od Pána dostal Petr, hlava apoštolského sboru. „Ty utvrzuj své bratry ve víře.“ Bůh tedy odhaluje, zjevuje sebe jednak skrze své Slovo, které máme v Písmu a pak i skrze církev. Nakonec v samotném Písmu můžeme číst slova Pána Ježíše, který o sobě říká: „Já jsem dveře.“ a „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ On je opravdu dveřmi k Otci a víme, že církev je mystickým tělem Krista.

 No a závěrečná část našeho zamyšlení pak bude patřit tomu, jestli a jak vůbec mluvit s druhými o Bohu. Na otázku: „jestli“, je odpověď: „určitě ano“. Na druhou otázku: „jak?“ už tak jednoduchá odpověď není. Je třeba si uvědomit, že ať budeme mluvit o Bohu jakkoli, vždy se jen budeme nesměle pokoušet se ho nějak dotknout. Rozhodně ho nejme schopni, jak už bylo řečeno, ho nějak svým výkladem postihnout a obsáhnout. A s tímto vědomím a velikou pokorou je třeba na něj ukazovat. Možná i těmi cestami přirozeného rozumu. A pak je ještě jedna rovina této odpovědi na otázku „jak“. Bůh sám nám pomohl aspoň trochu porozumět jemu samotnému, pokud se o tom tak dá mluvit a to tím, že poslal svého Syna. A Ježíš nám opravdu na Boha ukazuje jako nikdo jiný. A tím, že jsme poznali Ježíše a jeho lásku k nám, tak tím se nám určitě otevřel, možná ještě otevře, v srdci pramen „živé vody“, který tryská. Já sám si vzpomínám na to, že ten objev Boha lásky, skrze Ježíše, byl tak silný, že prostě nešlo o Něm nemluvit, nechat si to jednoduše pro sebe. Je to samozřejmě tajemství, že někdo to dokáže a někdo ne. Ale všimněme si jedné věci. Ježíš posílá hlasatele evangelia, tedy té radostné zvěsti o Bohu, který je tu pro nás, po dvou. Viděno dnešníma očima, bychom si řekli, že to možná nebylo dost efektivní. Ale Ježíšovi asi nešlo o to, aby přinesli pouze informaci. To se určitě i v té době dalo zařídit jinak. Skrze listy apod. Ježíš chtěl, aby přinesli svědectví. A to svědectví o tom, v jehož jménu byli posláni.  Svědectví o Lásce s „L“ se dá totiž vydávat jen ve dvou. A kde je Láska, tam je Bůh. On už pak to světlo poznání a víry dává sám. Ale my máme být nástrojem, abychom ho donesli. Tak se snažme všichni. Myslím si, že tento svět to hodně potřebuje.