Drahé sestry a bratři! 

Dnes jsme slyšeli v prvním čtení krásný obraz z proroka Jeremiáše, který mluví o stromu. Z maličké větvičky se rozroste do velikosti a v jeho větvích pak mohou hnízdit ptáci. Podobné přirovnání používá pak Pán Ježíš v evangeliu, když mluví o Božím království. Je to vlastně obraz církve, která je krásným stromem, na němž vyrůstá mnoho pěkných plodů. Samozřejmě, že jsou tam i ty, které se nepovedou, ale pokud vidíme nějaký strom v celistvosti, vždy nám může připomínat život ve své kráse a celistvosti. Budeme dnes tedy mluvit o církvi, jako o stromu, je to pěkná srovnání a můžeme si ukázat, že tak jako každý strom, tak i církev, má své kořeny. A čím je strom větší a starší, tím ty kořeny jsou hlubší.

V případě církve si Bůh začal budovat tuto svou „nevěstu“ už velmi dávno a to ještě za doby Abrahámovy, kdy tento patriarcha ve svém srdci zaslechl Boží hlas a uvěřil mu. Tento vztah mezi Abrahámem a Hospodinem se pak během cesty, kterou náš patriarcha jde ve svém životě, stále více prohlubuje a dozrává. Nakonec Bohu dokáže dát i to nejcennější, svého jediného syna, do něhož vkládá všechny své naděje. Je to krok, kterým Abrahám ukazuje Bohu svou lásku a nezlomnou důvěru: „Vím, Bože, že ty si najdeš cesty, jak splnit svá zaslíbení, které jsi mi dal.“ Toto je tedy počátek cesty, kterou Bůh pro svůj lid připravil, aby mu ukázal svou lásku a lid si ho dokázal sám vyvolit.

Tato cesta vyvoleného Božího lidu, kterým je Izrael, pak pokračuje v dějinách tohoto národa. Celý Starý zákon je popsán událostmi, kdy se Bůh sklání ke svému lidu a lid je kolikrát nevěrný, ale také se postupně učí a zvyká si na Boží vedení a pomoc. Máme zde krásné obrazy, kdy se národ Izraele přirovnává k vinici, o kterou se Hospodin stará. Nebo nádherná kniha Píseň Písní, kde je zase vztah Hospodina a jeho lidu přirovnáván k vztahu mezi ženichem a nevěstou. Je noho nádherných textů, které hovoří o tomto vztahu. Samozřejmě, že i tento vztah se postupně utváří a zraje. Tak jak je to i mezi námi lidmi.

Nová kvalita tohoto vztahu se pak ukazuje v osobě Ježíše Krista, jediného Božího Syna. On už nepoužívá obrazů jako Starý Zákon. Ježíš už mluví velmi jasně o tom, že Bůh miluje svůj lid. A z toho se pak rodí společenství církve. Je to nový Boží lid, na kterém se naplňují zaslíbení vztahující se na Izraelský národ. Nakonec dojde naplnění i toho, že budou shromážděny všechny národy a to nastane druhým příchodem Pána Ježíše.

Proč o tom ale dnes tak obsáhle povídám? Dost často se setkáváme s tím, že lidé říkají Bůh ano, ale církev ne. Toto dnešní zamyšlení mělo ukázat na to, že církev tu není jen jako výmysl lidí, ale jako skutečnost Bohem chtěná a připravovaná. Má hluboké kořeny a není jen nějakou organizační strukturou, nýbrž živým organismem, který jak říká dnešní Boží slovo je jako strom, v jehož větvích hnízdí ptáci. Vyrostl sice z malého semínka, ale dnes už má hluboké kořeny a též se dá říci, že své dětské roky za sebou. Uvědomujme si, co to je církev a kdo to je církev. Měli bychom ji vnímat jako něco, co týká konkrétně i měli bychom vnímat i to, že ji utvářím svým životem i jednáním. Ať se i každý z nás cítí být začleněn do tohoto velikého díla, které Bůh kdysi započal, i v dnešní době pokračuje a jednou se naplní. Ať i skrze můj život plní církev tu základní úlohu, která jí byla svěřena samotným Bohem a to zvěstovat a ukazovat tomuto světu velikého, milosrdného a milujícího Boha. Ten se sklání ke každému člověku a nejlépe je to vidět na tom, že smrt jeho syna Ježíše Krista má výkupnou moc nade všemi. Do minulosti i do budoucnosti. Ať už dostali dar víry anebo ne.