10. 6. 2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnešní téma e opět velmi zajímavé a užitečné. Budeme se bavit o tom, proč tu jsme a kam vlastně směřujeme. Jak pak také toho posledního cíle dosáhnout?

Tak je asi jasné, že všichni co tu jsme, se snažíme věřit, že směřujeme ve svém životě k Pánu Bohu. Tedy ke spáse. Toto je dobré si často připomínat. Pokud totiž tento cíl ztratíme ze svého zorného pole, může se stát, že pak jednoduše zabloudíme, sejdeme ze správné cesty. Ale ono, když je člověk mladý, nebo když je dítě, tak asi moc nepřemýšlí nad tím, co bude na konci, po smrti, jaký je můj poslední cíl. Ale je dobré se snažit si to stále nějak připomínat. Proto jsem také letos o té Noci kostelů vytvořil tu výstavu o pohřebnictví jako takové zamyšlení se nad posledními věcmi člověka. Pokud jste ji neviděli, pokusím se to dát na webovky, aby si člověk mohl ty věci připomínat a přemýšlet o tom.

Pak mám takový dojem, že nás trochu tento konzumní způsob života učí v životě vidět jen to příjemné, pěkné, krásné… A to co je spojeno s bolestí a umíráním přece není potřeba připomínat. Užívejme si. Proto se taky asi stalo, že se umírání a poslední chvíle života spojené s utrpením z velké části přesunuly do nemocnic, LDN-ek, do soukromí, někde za plentu. Kdysi bylo přirozené, že starý člověk umíral v kruhu rodiny a to včetně těch nejmenších, kteří tak vnímali, že život má i nějaký konec, že k němu přirozeně patří bolest, a že po smrti odcházíme.

Jednou jsem se setkal s rodinou, které umřela babička a našla ji nejmenší vnučka. Její maminka pak přišla a měla veliké obavy, jaké trauma z toho ta její dcerka bude mít a holčička to nakonec přijala nejlépe z celé rodiny.

Samozřejmě je ale potřeba, pokud mluvíme s dětmi o bolesti anebo o smrti, tak ukázat na její pravý význam. Nejen líčit hrůzy a budit v dětech strach z toho co to vlastně bude a jak to bude. Musíme je vést k tomu, abychom vnímali Boha jako toho, v němž každá bolest i utrpení nacházejí smysl. Že pokud svou bolest a utrpení dokážeme Bohu darovat, protože On nám daroval tu svou bolest a utrpení, tak se potom ta bolest úplně jinak nese.   

Samozřejmě nezapomeňme na to, že i celý náš život směřuje do láskyplné Boží náruče. Nejen, abychom to říkali dětem, ale abychom si i sami pro tuto pravdu vyprošovali dar víry. Aby to i na nás bylo vidět.

Když se tedy budu za svou spásu modlit, je to zároveň i pozvání. „Bože, pomoz mi s tím. Sám to nedokážu.“ Jinými slovy: sám také vyvíjet jakési úsilí, snahu o to, abychom spásy jednou došli. Jedna pravda křesťanského života krásně hlásá: Bůh nás bez naší pomoci vykoupil, ale bez naší pomoci, vlastně spíše snahy, nás nespasí.   

No a závěrem bych jen chtěl připomenout, že nejlepším svědectvím pro nás před Boží tváří jsou ti, kterým jsem dokázal ukázat cestu k Pánu. V jednom moc pěkném filmu, který vypráví o dvou mužích na sklonku života, kteří onemocní rakovinou a mají před sebou půlku života, jeden říká druhému krásné moudro: Když přijdeš před egyptské nebe, jsou ti položeny dvě otázky: Zažil jsi ve svém životě opravdovou radost? A dokázal jsi ve svém životě to, aby i ti druzí okolo tebe měli v životě radost?

Snažme se i tímto způsobem usilovat o spásu.