3.6.2012 Hlučín - Darkovičky

Drahé sestry a bratři! 

Tato slavnost je pro kazatele docela tvrdý oříšek. Pohybujeme se totiž vždycky na velmi tenkém ledě. Máme mluvit o něčem, čemu sami nerozumíme. Je to totiž dost dobře nepochopitelné. Tři osoby se třemi individualitami, ale jediné bytí, jedna moc, jedno smýšlení. Jeden ruský autor to znázornil na ikoně velmi pěkně. Tři postavy, které sedí na jednom trůnu. Ale člověk si to v hlavě srovnat nedokáže.

My se tedy ani nepokoušíme toto tajemství Boží trojjedinosti vysvětlit, ale snažíme se už mluvit o ní a snažíme si to do něčeho poskládat. Do něčeho co známe.

Mně docela dnes pomohlo to téma, které je na dnešní neděli předepsáno a to je téma o tom, jak vnímáme trojici v naší liturgii, neboli v naší modlitbě při mši svaté. Je to dost důležité, protože to nás křesťany odlišuje od všech ostatních náboženství. Když jsem byl nemocný, tak jsem poslouchal takové přednášky, které jsme ještě jako bohoslovci v roce 1992 dostávali od, dnes již zesnulého, kardinála Tomáše Špidlíka. Tehdy ještě kardinálem nebyla a dával nám bohoslovcům tzv. Duchovní cvičení. A povídal jeden svůj zážitek, když jako profesor teologie v Římě dostal návštěvu. Přišla k němu jedna Japonka, buddhistka. A protože byl známý jako expert na křesťanskou modlitbu, tak se ho ptala, jaké máme, my křesťané formy mystické modlitby. Tak on začal mluvit o způsobu, jak se modlil sv. Řehoř a ona říkala, to my máme taky. Pak zkusil z jiného soudku a ona zase, že to taky zná. Pak se začal ptát on a zjišťoval, co je cílem jejich modlitby. Ona mu říká, že úplná harmonie duše a těla a splynutí s božstvem. P. Tomáš ji říká: „to máme taky“. Ale pak se ptá, a už se to někdy na této zemi podařilo? A ona povídá, že v tomto životě ještě nikomu. A tu otec Tomáš říká a u nás ano. Dokonale se to podařilo v osobě Ježíše Krista. A my křesťané se tedy modlíme vždy k Bohu Otci, skrze Krista v Duchu svatém. To že je Kristus Boží syn a člověk zároveň to je pro nás velmi dobrá zpráva. On se tím totiž stává prostředníkem mezi námi a Bohem. Je to člověk, který je plně v Bohu, nebo spíš plně též Bohem. A proto má naše modlitba takovou sílu. Dostali jsme totiž Božího ducha ve křtu. A v tomto duchu Ježíšově, skrze Něho, Ježíše, voláme k Otci. Toto žádné jiné náboženství nemá. Takového prostředníka. Oni se musí snažit sami. I když formy modlitby, tedy co se při té modlitbě říká nebo dělá, to může být velmi podobné nebo dokonce stejné. Ale to, že se obracíme na Otce v Duchu svatém, skrze Ježíše Krista, to máme jen my křesťané.

A ještě další věc. Pokud jsme na mši svaté, tak se o tuto modlitbu nesnažíme jen my sami. Ale modlí se v nás právě sám Bůh. Vzdechy Ducha, které ani nelze vyjádřit slovy. Jak o tom mluví Svatý Pavel. Po nás se jen chce, abychom se do tohoto proudu modliteb Ježíše, skrze jeho Ducha, připojili. A pak tuto modlitbu, lidsky řečeno, nic nepřekoná. Kdo se může modlit lépe než Pán Ježíš, který sedí po Boží pravici a je s Otcem jedno. Církev, to je totiž mystické tělo Krista. Proto má mše svatá, kdy se nemodlíme jen jako jednotlivci, ale jako církev, má takovou hodnotu. Je tedy úplně něco jiného, mladí by řekli, je to úplně jiný „level“, když se modlí k Otci církev, tedy Kristus, než když se snažím doma sám. Proto dáváme na nedělní mši svatou takový důraz. Je to pro naše dobro. Ne proto, abychom my kněží neztratili práci.

No a co říci na závěr? Možná zopakuji odpověď dnešního žalmu. Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek. Jsme skutečně blahoslavení, že patříme Bohu, že máme tu možnost zakoušet výhody Božích dětí. Že jsme, jak se říká, „z dobré rodiny“. A hlavně, že máme takového prostředníka, který sedí po Boží pravici v nebi.