6. 5. 2012 Hlučín - farní kostel 

Drahé sestry a bratři! 

Dnes máme téma, které také na první pohled moc nesouvisí s dobou, kterou prožíváme, ale je to téma také důležité. Budeme si povídat o nemocných, o vztahu k nim, o tom, jak nemocného též připravit na návštěvu kněze apod.

V semináři nám říkali, že nemocní jsou ve farnosti vždy velmi potřební a též důležití farníci. Je potřeba s nimi počítat, aby mohli pomáhat při práci kněze, kdy se snaží organizovat a vést, pomáhat lidem k poznávání Boha apod. Nemocní totiž svými modlitbami a obětmi mohou velmi této naší aktivní službě pomoci. A já jsem mnohokrát zažil, jak tato modlitební podpora funguje. Jako farář tedy nemocné vnímám, jako někoho, kdo mi velmi při mé službě pomáhají. Možná ta jejich služba není na první pohled nějak viditelná a měřitelná, ale v té Boží ekonomice má rozhodně jedno z předních míst.

Někdy se nám, kteří jsme mladí a plní sil ti nemocní zdají jako ti, kteří nás svým povídáním a opakováním stále stejných historek a příběhů zdržují a obtěžují. Ale já se snažím v nich vždy ještě vidět i Pána. Tato jeho tvář, kterou vídávám v nemocných a starých lidech, je možná také bez podoby a krásy. Ale vždy si vzpomenu na to, jak nám Pán říká o tom, že jsme ho navštívili, oblékli, šli s ním místo jedné míle dvě apod. Protože cokoli jsme učinili jednomu z těchto nepatrných, jemu jsme učinili. A pak také se mi dost často stává, že když jsem třeba při návštěvách nemocných nějak unavený a někdy i z něčeho otrávený, tak mě ty návštěvy tak povzbudí, že se vždy vracím domů posílen a povzbuzen. Když totiž vidíte, jak tito lidé bojují, jak se modlí, jak doufají v Pána, vždy je to pro mě velikým příkladem.

No a teď pár slov k tomu, jak nemocného připravit na návštěvu kněze. Tady bych rád řekla jednu důležitou věc. My chodíme za nemocnými nejen proto, abychom je bezprostředně připravili na smrt. To si totiž většina lidí myslí a volá nás, až když je většinou pozdě anebo vůbec. My chodíme na návštěvy nemocných každý měsíc a to proto, abychom těmto lidem donesli podporu Pána, který přichází ve svátosti smíření a oltářní. Pak také rádi posloužíme i svátostí nemocných, která se rozhodně neudílí na smrtelné posteli, ale doporučuje se po 60-tých narozeninách každý rok. Je to svátost, která dává duchovní posilu ve stáří i v nemoci. Nakonec je zde v kostele společně udílena vždy o dušičkovém víkendu, tedy v neděli před Slavností všech svatých.

Samozřejmě, že staří lidé byli zvyklí na to, že kněz chodil k někomu domů, až tehdy, když umíral. Ale to už je dávno pryč. A je třeba ty nemocné a staré lidi o tom poučit. Hovořit s nimi o tom, že přijde pan farář a přinese Pána Ježíše, jako povzbuzení a posilu. Je třeba jim pomoci k tomu, aby neměli z návštěvy kněze strach a neviděli v něm jen posla smrti, ale toho, který jim přináší spásu a posilu. My rádi pomáháme nemocným, ale nemůžeme se jim vnutit. Je třeba, aby byli na naši návštěvu připraveni. A tu přípravu musíte s nimi vykonat vy, kteří jste jim nejblíže.

Potom takové praktické věci. Co je třeba na návštěvu kněze připravit? Především toho nemocného. Pak můžete připravit dvě svíce a kříž, ale když doma nemáte, také se nic neděje. Je dobré, když návštěvu s námi domlouváte, nás také upozornit, zda je nemocný ještě schopen komunikovat, vyzpovídat se, zda je schopen přijmout svaté přijímání a pokud to je možné, zajistit, abychom s nemocným měli soukromí. To kvůli zpovědnímu tajemství. Víc ani není potřeba.

No a na závěr slovo z dnešního druhého čtení, které nám ukládá, jak i s nemocnými nakládat:

„Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil.

A zavolat kněze k nemocnému, to je opravdu konkrétní projev lásky k tomu nemocnému. Kéž se nám to i daří.