20. května 2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři!

Dnes tu máme opět zajímavé téma, které je důležité i pro náš život z víry. Budeme se bavit o církevní službě, o její struktuře a podobně.

Asi na prvním místě je třeba říci, že v církvi se nikdo sám nevykonává službu o své vlastní vůli. Všichni jsme ke službě povoláni a posláni. To je důležité. A je též potřeba si uvědomit, že to k čemu jsme posláni je vždy služba ne svrchovaný výkon moci. A to v tom smyslu, že jsme posláni, abychom byli strážci Božích tajemství, abychom jednali v Kristově jménu pod vedením představených, tedy konkrétně biskupa. Nelze tedy dělat to, co bychom rádi, nebo to co by možná rád někdo jiný, ale máme zde být pro druhé k jejich duchovnímu dobru, k jejich posvěcení. Samozřejmě, že se to dá dělat různě, ale musí zde být pořád tento cíl.

Pak je zde to organizační uspořádání, nebo jinými slovy struktura. Dalo by se to rozebírat hodně podrobně, ale pokusím se tu nastínit alespoň principy. Základní organizační jednotkou církve je diecéze. Do jejího čela je vždy postaven biskup. Nástupce apoštolů. Ten má plnost kněžské moci, která mu slouží k řízení i k vedení. Ten má plnou zodpovědnost. Ale jelikož v dnešní době jsou tyto diecéze docela velké, dělí se dál na farnosti, kam biskup posílá své spolupracovníky, kněze, kteří mají konat v jeho intencích. Kněží pak k výkonu své služby také dostávají část kněžské moci. Papež je pak první mezi biskupy. I on je biskupem diecéze Řím, ale z moci, kterou Kristus dal Petrovi má na starosti vedení a povzbuzování ve víře všech místních církví neboli diecézí. Všichni biskupové pak spolu s papežem mají právo a povinnost vést církev. V dnešním prvním čtení máme záznam o tom, jak se apoštolové, tehdejší biskupové, poprvé sešli ke koncilu. Aby ustanovili nástupce jednoho z nich, který selhal. Koncil je tedy jedním z nástrojů výkonné a zákonodárné moci nad církví. Existují i další. Jako jsou biskupové spolu s papežem mimo koncil, to pokud jsou ve shodě, i když rozptýleni po světě, a pak ještě dokonce i papež sám ve věcech víry a mravů.

Samozřejmě, že by se toho dalo říci ještě mnoho, ale asi není dost času. Kdyby měl někdo zájem, je na našich stránkách v oddílu pro biřmovance téma o církvi, kde jsme o tom taky mluvili i trochu podrobněji.

Ale proč to tady dnes zaznělo. Samozřejmě můžeme vidět krásu a dokonalost církve i v její organizaci. Já bych tu ale možná ještě zdůraznil další věc a to, že i přes to, jak je to perfektně vymyšlené a zorganizované, tak je církev především Boží dílo a mystické tělo Kristovo. A i přes toto všechno lidské v církvi působí Boží duch a má to jaksi, jak se říká, pod palcem. V dějinách církve se stalo mnoho událostí, které jsou toho důkazem. Asi nejznámější je to se sv. Františkem z Assizi. Církevní hierarchie tehdy zrovna nepatřila mezi příklady, které by bylo hodno následovat. Kardinálové, papež i biskupové tehdy byli obklopeni majetkem a bohatstvím a asi tím neoslovovali prostý lid. A právě v té době se najednou zjeví chlapík, který se rozhodne následovat Krista chudého a pokorného a osloví tím zástupy. Pak přichází do Říma k papeži, kde žádá potvrzení svého života jako cesty ke svatosti. A papež najednou v celé své nádheře sestupuje z trůnu a líbá mu nohy, protože od Boha pochopil, že to je cesta pro církev. V této chvíli ta lidská organizační stránka církve selhala. Ale je tu ještě ta charismatická, vedená Duchem Svatým, která je mimo lidské chápání a jednání, protože Duch vane, kam chce. Samozřejmě, že je ideální, když jsou tyto dvě v souladu. Tak se modlete za to, aby nám, kteří jsme posláni do služby v církvi, nikdy nechyběl ten kontakt na „vyšší místa“ a potřebná pokora k poznání toho, že je možné, aby to fungovalo i mimo nás.