Kázání o 4 neděli Velikonoční

28. DUBNA 2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dnes je neděle Dobrého pastýře, jak jsme slyšeli, tak se čte evangelium o Kristu – dobrém pastýři a celý minulý týden se církev modlila za nová kněžská a řeholní povolání. Já jsem se proto rozhodl, že bych také něco na toto téma řekl. Když jsem byl ve věku teenagera, tak náš pan kaplan mluvil o tom, jak on zaslechl hlas svého povolání ke kněžství. A já jsem nad tím tenkrát trochu začal přemýšlet. Nebylo to nic rozhodujícího, ale byl to jeden z krůčků na té mé cestě k oltáři.

Ale možná na začátek, co to vlastně to povolání je. Když se řekne povolání, tak mnoho lidí si představí člověka, který vykonává nějaké povolání. Spíš si pod tím představujeme profesi. Ale není tomu tak úplně. Je to vlastně NABÍDKA BOŽÍ LÁSKY, kterou člověk poznává. A k tomu také dostává od Boha veškerou potřebnou výbavu darů. Myslím si, že v našem životě nebývají náhody. A člověk si své životní povolání asi taky nevybírá náhodou. Vybírá si ho na základě svých tužeb a sklonů a to jsou právě ty dary, které nám Pán dává.

Ale možná nám pomůže lépe pochopit ten pojem POVOLÁNÍ, když si řekneme, jaká ta povolání vlastně jsou. Takové nejčastější je povolání k manželství. Pak se též setkáváme s povoláním ke kněžství a pak víme, že existuje něco jako klášter a biřmovanci se ještě měli možnost setkat i s laiky, kteří jsou zasvěceni Pánu Bohu ve světě.

My dnes ale budeme hovořit o tom povolání k zasvěcenému životu. Ať už v kněžství, nebo v klášteře, nebo ve světě. Já osobně vždycky vnímám každé duchovní povolání jako malý zázrak. Člověk se v tomto povolání vydává v životě cestou, která není přirozená. Už dlouhou dobu znám jednu mladou ženu, která v sobě objevila volání k životu v kontemplativním klášteře. Na první pohled šílenost. Zavřít se na celý život, zříci se kontaktu s přáteli, světem, pořád se jen v tichu modlit a tak i na jednom místě zemřít. Ale když mám možnost s ní o tom hovořit, tak vidím, že to není jen o těchto vnějších věcech. Ale řekla mi, že je prostě bláznivě zamilovaná. Do Pána. A že se na to hrozně těší. Kdysi mi říkala, že jednou v tom klášteře byla na návštěvě, je to už skoro 10 let, a tam uslyšela v srdci pozvání. Žádnou sestru z té komunity tenkrát ani neviděla. Jen ten hlas. A sama cítí, že když už by se měla Pánu dát, tak pořádně. Pak ale ten hlas chtěla umlčet. A skoro se jí to povedlo. Až když vystudovala univerzitu, udělala si doktorát, začala na té univerzitě přednášet a nakročila na skvělou vědeckou kariéru, napadlo ji to znovu. Já jsem se s ní v té době po mnoha letech znovu setkal a tak se během večera u vína nesměle ptám: „Co sestry? Vzpomeneš si na ně ještě někdy?“ A ona ze sebe vysypala, že na ně myslí asi tak 2x denně. Tak jsem si říkal, že to už nebude jen nějaké bláznění 20-ti leté holky. A opravdu. Začali jsme o tom mluvit, trochu se víc i modlit a nedávno se už u sester byla zeptat a navázat první kontakt. Musím říct, že na ni vidím, jak kvete. Je to opravdu úžasná věc, když vidíte duši a jejího snoubence, Ježíše, na kterého se těší celým svým životem. Asi před týdnem jsem byl v tom klášteře na věčných slibech jedné sestry, kterou ani neznám, ale zasáhlo mě velmi, když jí matka abatyše po složení těch slibů říká: Pokud dodržíš to, co jsi právě slíbila, jménem Nejsvětějšího Vykupitele ti slibuji věčný život. A já jsem si v té chvíli uvědomil, že ten klášter je fakt místem, kde se nebe dotýká země. Kde se prožívá tajemství lásky. V tichu, za zdí. Je to místo, kde ty ženy skrze každodenní oběti a modlitby dávají Bohu samy sebe za svět a za nás za všechny. A jsou v tom šťastné a veselé. V té jediné větě jsem si uvědomil fakt, že každý, pokud skutečně jdeme cestou, kterou nám Pán Bůh dal, pokud dodržíme, co jsme slíbili, ať už v manželství, nebo já v kněžství, tak dojdeme do věčnosti. Každé to Boží povolání je vlastně NAŠE CESTA DO NEBE. Každý jdeme po jiné cestě. Ale na ní se máme stát svatýma.

Mě Pán kdysi taky pozval na cestu. Na začátku mého povolání byla touha pomáhat druhým. Stát při nich v jejich těžkých situacích. Dnes už vím, že to patří mezi hlavní náplň kněžské služby. Nést kříže druhých. Stát s nimi a doprovázet je na cestě. A dnes, i po této zkušenosti, kdy mi Pán dal milost být i u tohoto zázraku povolání, vždy říkám, že být knězem znamená vidět do Boží kuchyně. Pán nás skutečně nechává koukat se mu tzv. pod ruce. Ať už je to chvíle kdy někdo po mnoha letech objeví ve svém životě Boží lásku a vrátí se skrze svátost smíření k plnému společenství s ním, anebo při tom, když vám někdo dá nahlédnout do svého srdce a vy vidíte, jak si Pán toho člověka vede. Je to vždy ohromná škola. Pokud někdo uslyší ten hlas volání, ať nemá strach na něj odpovědět. Musím za sebe říci, že Pán je ve své lásce vždy věrný, ne jako my lidé, a navíc ohromně vynalézavý. A když apoštolům slibuje stonásobek na tomto světě a k tomu život věčný za to, že ho budou následovat a opustí všechno, poznávám, že to je pravda. Nebojme se Boha. Lepší životní partner pro nás nemůže existovat. A vy rodiče, nemějte strach mu svěřit své děti.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: