18. 3. 2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Tak dnes máme zajímavé téma, o kterém také diskutovali v dějinách mnozí teologové, a vzpomínám si, že jsme na toto téma horlivě diskutovali i se spolužáky během studií. Souvisí to s druhým čtením, které jsme dnes slyšeli, zvláště v té poslední části, kde jsme četli:

Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.     

Řeč tedy dnes bude o milosti a zásluze.

Je dobré si na začátek uvědomit, že milost je veliký Boží dar. Nejde si ji zasloužit, jak to říká sv. Pavel v tom úryvku druhého čtení. Katechismus říká, že milost nás posvěcuje a ospravedlňuje. To konkrétně znamená, že milost nám pomáhá správně žít, kráčet životem v tomto světě. Bůh nám k tomu pomáhá nadpřirozeným způsobem a říkáme tomu milost posvěcující. Pomáhá nám stávat se lepšími. Tato milost se k nám dostává hlavně ve svátostech. Pak se mluví ještě o tzv. Charismatech, tento výraz používá sv. Pavel, a to jsou mimořádné dary Ducha svatého, které jsou dávány nezaslouženě a to pro obecné blaho církve. Jsou ve službě lásky, která buduje církev.

Rozhodně bychom v souvislosti s milostí neměli zapomenout ani na tzv. MILOST STAVU. Tady se jedná o dary, které bůh uděluje lidem žijícím v konkrétní službě, stavu. Abychom to trochu pochopili. Milost stavu dává nám kněžím schopnost kázat. Já si vzpomínám, že když jsem byl mladší, tak jsem byl člověk velmi plachý. Spíš jsem se nehrnul dopředu, abych něco někde povídal. Když jsem hrával jako náctiletý v dechovém orchestru, tak jsem nikdy nebyl schopen zahrát sólo. Tak mě svazovala tréma. A musím říci, že se až někdy sám sobě divím, jak mě v této věci Boží milost pomohla. A vzpomínám si velmi konkrétně na to, že když jsem ještě jako bohoslovec posledního ročníku připravoval tzv. „zkušební kázání“, trvalo mi to i 3 hodiny. Krátká promluva na májové v semináři. A hned po svěcení, už mi to nikdy nedělalo problém. Opravdu okamžikem svěcení se jako kdyby tyto věci zlomily. Stejně tak jsem měl strach, jak to budu zvládat ve zpovědnici. Můj spirituál mi pak často říkával: „To začni řešit, až to přijde“ A od té doby jsem neměl potřebu něco takového řešit. Opravdu tuto milost stavu vnímám velmi silně. Stejně je to i většiny z vás, u rodičů a manželů, kdy vás nikdo neučil být rodiči. A určitě vnímáte v té své roli také velikou Boží pomoc.

Pak bychom měli vnímat ještě jednu důležitou věc a to že milost Boží patří do nadpřirozeného řádu, uniká naší zkušenosti a lze ji tedy poznat jen vírou. Nemůžeme tedy na základě svých pocitů nebo svých skutků dovozovat, že jsme ospravedlněni a spaseni.

A ještě pár slov o té zásluze. Běžně vnímáme zásluhu jako odměnu za něco co jsme udělali. Ale ve vztahu k Bohu, jak také říká Katechismus, nemáme ze strany Boha, v přísně právním smyslu, právo na žádnou zásluhu. Ale jako Boží děti už ano. Když jsme byli přijati za Boží děti, tak jsme spoludědici Kristovi a máme „právo“ na dědictví věčného života. Ale nejdříve nám vlastně byla dána milost stát se Božími dětmi. Ta tzv. PRVNÍ MILOST nám byla dána. To je ta, která je na počátku obrácení, odpuštění a ospravedlnění. Pod vlivem Ducha svatého a lásky si potom můžeme pro sebe i pro druhé zasloužit milosti potřebné pro posvěcení a pro růst milosti a lásky, jakož i pro dosažení věčného života.

Tak snad je to trochu srozumitelné. Není to lehké pochopit, ale snad se mi to podařilo trochu vysvětlit. Mluvíme o tom dnes proto, abychom si stále více uvědomovali, jak veliká ta Boží lásky opravdu je. Tak i dnes za tento velký dar poděkujme. Jednak zbožnou účastí na mši svaté a pak třeba i tím, že se pokusíme Bohu nabídnout svou lásku v darování svého života.