26. 2. 2012 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři! 

Dneska se zde budeme bavit o smlouvě. Denně při mši svaté slýcháme: „Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku.“ V prvním čtení jsme dnes také slyšeli o smlouvě, kterou Hospodin uzavírá s Noemem. A nakonec se o Izraeli mluví též jako o „lidu smlouvy“. O jakou smlouvu jde, kdo ji uzavřel a za jakých podmínek, o tom si dnes něco povíme.

Je dobré asi začít od začátku a zmínit to, jak smlouvy vnímal svět v době Abraháma a dalších patriarchů. Určitě to nebylo takové vnímání, jak ho známe my dnes. Tehdy se jednalo o smlouvy tzv. VATZALSKÉ a o smlouvy MEZI ROVNÝMI. Asi tušíme, že se nejednalo o smlouvy za stejných podmínek. A ty byly vlastně nedílnou součástí takové smlouvy. Pokud se jednalo o smlouvu vazalskou, byly ty podmínky diktovány tím, kdo ovládal a ten druhý je musel přijmout. Samozřejmě, že byly ve prospěch toho, který zavazoval. Pokud uzavíral smlouvu Hospodin se svým lidem. A víme, že bible se zmiňuje o takové smlouvě několikrát, tak se samozřejmě jednalo o vazalský typ smlouvy a to proto, že Hospodin byl v mnohem vyšším postavení, než lid a měl tedy právo si stanovit podmínky odpovídající svému postavení. Ale tady jakoby charakter vazalské smlouvy končí. Podmínky v případě smlouvy Hospodina a jeho lidu jsou stanoveny spíš ve prospěch lidu, než Hospodina. V tzv. „Sinajské smlouvě“, tedy ve smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidem na Sinaji, kde prostředníkem smlouvy byl Mojžíš, se Hospodin zavazuje k tomu, že bude „svůj“ lid chránit, dává tedy lidu jakési vyvolení, že se o něj kompletně postará, slibuje záchranu a za to požaduje věrnost. Své závazky Hospodina začíná plnit už na místě. Uvádí lid do svobody z egyptského otroctví. Co na to odpověděl lid, víme. Udělal si zlaté tele. Ještě k formální stránce smlouvy v té době patřilo stvrzení a to krví. Často krví obětních zvířat. V případě smlouvy na Sinaji tomu tak skutečně bylo, protože Mojžíš postavil pod horou oltář a na něm obětoval Hospodinu. Krví z oběti pak pokropil všechen lid.

Ale pojďme dál. Nedodržováním této smlouvy, což se stalo vícekrát, měl Hospodin právo naplnit hrozby, které z této smlouvy vzešly. Ale nestalo se tak. Naopak naplňuje svou smlouvu do důsledků a to pak v Novém zákoně, kde sám Ježíš Kristus při poslední večeři mluví o NOVÉ SMLOUVĚ, POTVERZENÉ JEHO KRVÍ. Předmětem této Nové smlouvy je opravdu záchrana, ale k věčnému životu a požaduje už nejen věrnost, ale lásku. A tato smlouva už je potvrzena nejen krví obětních zvířat, ale samotnou Ježíšovou krví. A znamením této smlouvy je kalich. Ve starém zákoně se k připomenutí smlouvy vztyčovaly kamenné sloupy, nebo se zasazovaly stromy. Ale tady máme samotný obřad mše svaté, který mám tuto smlouvu připomínat. TO KONEJTE NAMOU PAMÁTKU!

A proč to všechno?

Na začátku Doby postní, ve středu, jsem mluvil o tom, že se máme snažit dát opravdový obsah tomu, co jako křesťané konáme. Všem těm našim praktikám zbožnosti. Když se modlím, modlím se proč? Pro uspokojení svého svědomí, že jsem si splnil povinnost, nebo je to zvyk, tradice, dodržovaná v naší rodině po generace? Nebo je to opravdové pozvání si Pána Boha do mého života? Je asi potřeba stále více si říkat, co to vlastně je mše svatá, aby to pro nás bylo stále více přínosem. Často se setkávám s tím, že lidé necítí potřebu chodit na mši svatou, jednoduše proto, že nevědí co to je, co to vlastně znamená? Jakou úlohu to hraje v mém křesťanském životě? Proto i to dnešní povídání o smlouvě. O tom, abychom pochopili možná trochu více tajemství toho, co každou neděli slavíme. Ať pro nás ta slova, která slýcháme při každé mši svaté, stále více přibližují k Pánu, aby nám ukazovala Jeho lásku.