Hlučín 29. 1. 2012

Dnes budeme pokračovat v tématu o naší spáse. Minulý týden jsem tu na večerních mších svatých mluvil o tom, proč je církev, co to vlastně je, k čemu je a jakou úlohu hraje v plánu spásy. Dnes v tom plánu spásy budeme pokračovat a podíváme se na něj z větší šířky. Jen možná krátce připomenu, že spása je vlastně naše záchrana, kterou pro nás Bůh naplánoval. Stalo se, že do života člověka vstoupilo zlo a to skrze hřích. A Bůh ve své veliké lásce nás v tom nenechává, ale pomáhá nám z této „louže“ a ukazuje cestu jak jít. Minule jsme právě mluvili o tom, jaké místo má církev v tom Božím plánu spásy. Dnes se tedy na tento Boží plán spásy podíváme z větší šířky a půjdeme ještě víc k počátku.

Tak tedy. To že nás Bůh stvořil, tak to je k jeho slávě. Ale abychom to špatně nechápali. My lidé slávu vnímáme tak, že se někdo chce chvástat nebo chválit. Ale v případě Boha tomu tak rozhodně není. Bůh nemá jiný důvod ke stvoření než svou dobrotu a lásku. Velmi pěkně to formuluje První Vatikánský koncil:

Tento jediný pravý Bůh na počátku časů svrchovaně dobrovolným rozhodnutím ve své dobrotě a svou všemohoucí silou stvořil z ničeho zároveň jak duchové, tak tělesné tvory, ne kvůli tomu, aby zvětšil svou blaženost, ani aby dosáhl své dokonalosti, nýbrž aby ji ukázal skrze dobra, která udílí svým tvorům.“

Pak je velmi zajímavé se podívat trochu do kuchyně Božího tvoření. Samozřejmě, že si nedělám iluze to zde vysvětlit, protože v této věci se jedná o tajemství. Ale církev přece jen něco málo o tomto velikém Božím činu lásky říká. Jednak to, že Bůh stvořil svět a všechno tvorstvo z ničeho. Když dáte řemeslníkovi materiál, tak z něho něco vyrobí, kdežto Bůh není jako ten řemeslník, který by vyrobil něco z něčeho. Bůh na počátku neměl vůbec nic, a z tohoto NIC stvořil svět a všechno tvorstvo. Pak po stvoření nenechává své tvorstvo svému osudu. Stará se o něj a učili jsme se, že ho neustále udržuje v bytí a vede k cíli. Krásně pak o tom tajemství stvoření, a též velmi moudře, mluví starozákonní kniha moudrosti:

Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život.

A teď si to vztáhněme každý sám na sebe. Zkusme si tam dokonce dosadit zájmeno v první osobě jednotného čísla.

Pak jsem tu mluvil o jistém cíli, ke kterému Bůh vede celé tvorstvo. Je dobré vědět, a všichni to víme z vlastní zkušenosti, že Bůh nestvořil tvorstvo hotové. Všichni jsme hříšníci. Jsme na cestě, jak jsem říkal minule. A v tom právě také spočívá veliká Boží láska, že on nás nechá spolupracovat na naší spáse. Nenaplánoval to tak, že by vše bylo dokonalé, i když by klidně mohl. Ale ve své veliké lásce nám dopřává radost z toho, že se můžeme dokonalými za Jeho vydatné pomoci sami stávat. A víme, jak se z toho radujeme, když se nám něco podaří, když se dokážeme zbavit nějakého zlozvyku a zase trochu víc dozrát.

Je opravdu užitečné se nad těmito věcmi sem tam zamyslet. Snažit se poodhrnout tu roušku tajemství Božího tvoření a nahlédnout do tajemství té jeho kuchyně. Když si pak člověk vezme do ruky Písmo svaté, například knihu žalmů, které o tom velmi krásně mluví, nebo i tu knihu moudrosti, tak nejde prostě Boha nemilovat za to, jak a proč nás stvořil. Tady je také dobré vnímat, že toto rozjímání může pomoc všem těm, a v dnešní době jich není vůbec málo, kteří nedokáží přijmout sebe takoví, jací jsou. Z toho pak plyne spousta dalších problémů, které pak složitě třeba řeší psychologie. Samozřejmě ji nechci nějak podceňovat. Ale viděl jsem, jak se tím nepřijetím vlastního já, spoustu lidí trápí a hledají smysl svého života. Přitom je to jako na talíři. Ale je důležité za to vše také prosit, protože víra, a to i víra v Boží lásku v mém životě, je velikým darem. Jen je potřeba se nebát a vrhnout se do té rozpřažené Boží náruče. I dnes ve mši svaté nám to znovu bude představeno: „Toto je moje tělo… Toto je moje krev…“