Hlučín- farní kostel 9. října 2011

Drahé sestry a bratři!

Právě jsme si přečetli krásný text o pozvání na svatbu. Z textu vidíme, že pozvání hosté nakonec pozvání nepřijali a tak poslal své služebníky, aby pozvali, koho najdou. My bychom si v tomto kontextu dnes mohli něco povědět o církvi jako o všeobecné, což je prakticky jedna ze známek církve, kterou vyznáváme v modlitbě Věřím, a vlastně znamená, že je tu pro všechny.

V této souvislosti bychom se též měli zmínit o vztahu církve k jiným náboženstvím a říci si, jak s tím souvisí pravda, že mimo církev není spásy. Nakonec bychom neměli zapomenout ani na misijní poslání církve.

Tak tedy k tomu vztahu k jiným náboženstvím. Hledal jsem samozřejmě, co k tomu říkají oficiální směrnice církve, a našel jsem následující:

Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou.

Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě. (NA čl. 2)

 

Máme se tedy snažit, abychom naše bratry z jiných náboženství neodsuzovali, ale zároveň nezapomínali na to, kdo jsme. To je asi dost důležité.

Dalším tématem je pravda víry: „Mimo církev není spásy“ a zároveň souvislost s již řečeným. Je důležité mít na paměti, že Bůh, který stvořil člověka, tu z vlastní vůle ustanovil církev, aby se jejím prostřednictvím lidé setkávali s Ním samotným. KKC pak v této věci říká:

Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat. Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a církev: „Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“ (KKC 847).

Jsem tedy přesvědčen, že toto platí i o těch, kteří s upřímností a pravdivostí žijí v jiných náboženstvích a opravdu hledají Boha.

Ale i když víme tyto věci, rozhodně se církev nemůže zříci misijního poslání, které jí svěřil sám Pán Ježíš Kristus. Cesta k Bohu skrze Krista je pořád nejpřímější a my máme povinnost, která nakonec vyplývá z našeho křtu, abychom zvěstovali Krista jako jediného přímého prostředníka mezi Bohem a lidmi. Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky. Nemáme ovšem druhé k naší víře nutit. Můžeme pouze nabízet.

Samozřejmě, že by se o těchto tématech a zvláště pak misijním poslání církve ještě dalo mluvit ještě velmi dlouze a doširoka, ale nemáme teď na to prostor. Zakončil bych ale tím, abychom dokázali následovat Krista v jeho přikázání lásky. Tak budeme nejlépe vydávat svědectví o tom, kdo je Láska sama. Na druhé straně nám tento postoj může napomoci k tomu, abychom správným způsobem přistupovali i k lidem, kteří jsou rozdílného přesvědčení, i když směřují ke stejnému Bohu.