18. 9. 2011 Farní kostel Hlučín

Drahé sestry a bratři!

Dnes jsme slyšeli krásný text evangelia, který nám říká jednu velmi důležitou pravdu pro náš duchovní život. Na příběhu o dělnících na vinici nám Pán Ježíš chce říci to, že BŮH JE DOBRÝ. A to je pro nás velmi důležité sdělení. Nakonec to každý vnímavý křesťan už určitě poznal. Stále zakoušíme, jak se Bůh sklání nad naší slabostí a jak se nad námi slitovává a stále nám odpouští. Říkal jsem to vlastně už i minule, že nemáme svůj život postavit na tom, že my milujeme Boha, ale na tom, že Bůh si zamiloval nás. Protože ta naše láska je kolikrát velmi ubohá, kdežto ta Boží se k nám sklání právě i ve chvílích, kdy selháváme a znovu nás zve k sobě.

Dnešním tématem tedy bude něco z nauky o milosti. Co to je milost? Asi to všichni tušíme, ale je dobré si to znovu uvědomit a též je dobré najít slova k tomu, abychom to dokázali vyjádřit. Nás učili, že milost je veliký nezasloužený dar od Boha. Asi důležité je to slovo NEZASLOUŽENÝ. Víte my křesťané, máme někdy dojem, že když se přece tak pěkně a často modlím, chodím do kostela, tak mi přece pane, Bože, musíš dát ten věčný život a vyslyšet mé modlitby. A to je právě chyba. Pán Bůh nic nemusí. Tady není z jeho strany žádný dluh. Vše co nám Bůh dává je milost, tedy jak jsme si řekli, VELIKÝ NEZSLOUŽENÝ DAR. Uvědomme si, že ne že my jsme první milovali Boha, ale Bůh si napřed zamiloval nás. A to ještě v době, kdy k tomu neměl žádný důvod. My jsme byli ještě hříšníky a on už nám nabízí své dary v podobě svého jediného syna. Tu PRVNÍ milost si nikdo z lidí nezasloužil. A když zhřešíme a najdeme odvahu se vrátit, i v tom je veliká milost. To způsobí Bůh, že najdeme odvahu jít znovu k němu.

Pak je další věc, o které bych chtěl mluvit, a to je skutečnost, že BŮH NECHAL SPOLUPRACOVAT ČLOVĚKA NA DÍLE SVÉ MILOSTI. Ta naše spolupráce spočívá v tom, že my se někdy stáváme nevědomky nástroji té Boží milosti. Jednou se skutečně stala jednomu knězi taková příhoda, že při kázání dostal „okno“. Nevěděl jak dál a tak aby vyplnil ten prázdný prostor, položil sám sobě řečnickou otázku. „A co dál?“ A jeden člověk, který moc nedával pozor, během toho krátkého ticha zpozorněl a najednou slyší ta slova „A co dál“, a přiměla ho změnit svůj život a po dlouhé době šel ke svaté zpovědi a z vlažného křesťana se stal horlivý. Ta slova ho vyburcovala k tomu, aby se zamyslel, co bude dál v jeho životě. Jestli žít jen pro sebe má smysl. Určitě i ve svém životě znáte mnoho takových chvil, kdy skrze někoho k vám Bůh promluvil. Ale pak další spolupráce na Boží milosti je ta, že za druhé modlíme. Vyprošujeme jim požehnání a třeba i sílu k obrácení. Typickým příkladem tohoto je svatá Monika. Ta se modlila za svého syna Augustina a určitě svými modlitbami pomohla k jeho obrácení. A že bylo veliké, to svědčí i současná oblíbenost knihy, kterou o tomto obrácení on sám ve 4. století napsal. Jsou to „Vyznání sv. Augustina“.

Další věcí, o které bychom měli mluvit je, že Kristova láska je pramenem všech našich zásluh. Kristova láska nás vede k tomu, abychom konali dobré skutky a tak pracovali na naší spáse. Když zakoušíme Boží lásku, skrze Ježíše Krista, tak pak jsme schopni také Boha milovat. Ale jak už tu bylo dnes řečeno, tak nejdříve si zamiloval on nás a až pak my jeho. Jinými slovy se vše vrací k Bohu. Jeho je ta první zásluha.

A čím dnes skončit? Při přípravě tohoto kázání jsem si vzpomněl na jednoho mého spolubratra, P. Pavla Jančíka, který píše písničky. V jedné z nich zpívá o tom, jak je Ježíš dobrým pastýřem, který nese tu ztracenou ovečku na ramenou. A často tak nese každého z nás. A i Ježíš i my zakoušíme nakonec radost z návratů. Ať nás Pán k sobě tedy připoutá. Refrén té písně totiž říká: „Připoutej, srdce mé, k Tvému, Pane můj!“ Toto si vezměme do dalšího týdne. Připoutej nás k sobě, Pane, abychom tě stále milovali a zakoušeli tvou dobrotu a nechali se proměňovat tvou milostí, která je pro nás opravdu NEZASLOUŽENÝM DAREM.