Kázání o 26. Neděli v mezidobí

Hlučín - Darkovičky 25. 9 2011

Drahé sestry a bratři!

Dnes jsme slyšeli krásné texty o obrácení. Pán Ježíš nás zve ke změně smýšlení, jednak v úryvku od proroka Ezechiela, ale pak i v evangeliu, které mluví o tom, že člověku se nemusí hned napoprvé povést všechno nejlépe, ale když svého činu lituje, může se ještě na správnou cestu vrátit. I my prožíváme dost často různé návraty k Bohu, po té co jsme udělali chybu a určitě také prožíváme radost z tohoto návratu. Tak jak jsem o tom mluvil minule. Přirovnával jsem to k jedné písničce: „Připoutej srdce mé, k tvému, Pane můj“.

Dnes budeme též mluvit o obrácení k Bohu, ale tím, že si správným způsobem uvědomíme lásku sami k sobě. To hlavní přikázání SZ hovoří o tom, že máme mít rádi Boha z celého svého srdce, a bližního jako sami sebe. Jak to tedy chápat. Jak mít rád sebe sama? To bude dnešním naším tématem.

Nejprve je potřeba si uvědomit, že i naše tělo je Bohem stvořeno a Bůh v něm přebývá skrze to, že nás stvořil. Dokonce sv. Pavel v jednom svém listě jde ještě dál, když hovoří, že naše tělo je CHRÁMEM DUCHA SVATÉHO. A je to tak. Protože naše tělo je schránkou, kde přebývá nesmrtelná duše. Toto je mistrovské Boží dílo. Žádný jiný tvor, krom andělů nemá nic podobného. Je tedy potřeba vnímat toto naše tělo jako něco výjimečného a proto je potřeba se o něj také náležitě starat. Kdysi bylo tělo chápáno jako určitá brzda pro ducha, který se snažil vzlétnout k Bohu a tělo se svými potřebami tohoto ducha brzdil. Toto myšlení už je ale za námi a tak se snažíme vnímat potřeby našeho těla jako něco co nelze přehlížet a obcházet a je důležité to vnímat i z toho pohledu, že tělo je skutečně chrámem Ducha Svatého přítomného v naší duši. Tedy snažit se udržovat své tělo v čistotě, nejen v té vnější, ale i v té vnitřní.

Tady mě zrovna v této souvislosti napadá, co povídáme dětem ve třetí třídě ohledně šestého přikázání. Je to velmi pěkně pojato. Ukazujeme na naše srdce jako na kytičku, o kterou je potřeba se starat. Ne ji utrhnout, ale snažit se ji chránit, postavit kolem ní například plůtek, aby ji nic neohrozilo, starat se o to, aby co nejdéle zůstala krásná a neposkvrněná jako květ růže. A jeto pravda. Naše tělo je schránou nejen pro duši, ale i pro ducha, který v sobě ukrývá naše city, schopnost mít rád, schopnost vnímat krásu, a pokud nesprávným přístupem toto místo znehodnotíme, pokud z lásky, kterou jsme dostali do vínku, uděláme paskvil, tedy něco, co slouží spíš mě k realizaci mého sobectví a egoismu, napácháme ve svém těle velké škody a zranění, které jdou jen těžko uzdravit a kolikrát to trvá i desítky let. A já mám jako zpovědník možnost to vidět a kolikrát slýchám to, jak by lidé rádi vrátili ty chvíle, kdy ve svém životě udělali tyto chyby. Samozřejmě, že bychom mohli mluvit ještě o mnoha dalších aspektech, ale rád bych s vámi probral ještě jedno hledisko, a to jak se správně starat o svou duši. Patří k tomu rozhodně dobrá modlitba, protože ta posiluje naši duši a rozhodně bychom neměli zapomenout ani přijímání svátostí, pokud můžeme. A to pak obzvláště Svátosti smíření a Svátosti Eucharistie. Svátost smíření patří k takové základní hygieně naší duše a svátost Eucharistie ji v tom krásně doplňuje. Obě tyto svátosti, tato setkání s Kristem pomáhají, aby naše duše skutečně byla chrámem Ducha Svatého, a pomáhají nám růst v milosti Boží.

Čím toto zamyšlení dnes uzavřít? Je dobré si uvědomovat, že správná míra a způsob sebelásky je potřeba. Pomáhá nám to jednak zůstat naživu, protože kdybychom nedbali na svoje zdraví, asi by to s námi nedopadlo zrovna nejlépe. A pak mysle i na to zdraví duchovní. Ježíš v Markově evangeliu říká:

„Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: