Hlučín, farní kostel 5. 6. 2011

Drahé sestry a bratři!

Dnešní úryvek evangelia nás přímo vede k tomu, abychom dnes mluvili o Božím jméně. No a samozřejmě s tím souvisejícím druhým přikázáním, které zní: „Nezneužiješ jména Božího!“ Když jsem díval do KKC, tak jsem objevil důvod, proč vlastně toto přikázání je. Je to tam velmi pěkně popsáno:

Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté.“ Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky. Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat.

Když jsem si tento text přečetl, hned jsem si vzpomněl, jak jsme se kdysi na fakultě učili, myslím si, že to patří k semitské, tedy k židovské kultuře, že sdělení svého jména druhému je jako kdyby se ten člověk vydal druhému úplně napospas. Nesdělovalo se jméno jen tak na počkání. A když tedy Bůh sdělil své jméno lidem, konkrétně Mojžíšovi na Boží hoře u hořícího keře, bylo to velmi významné gesto. A proto též židé nevyslovovali Boží jméno vůbec.

V katechismu se také dál píše, že vyslovit Boží jméno znamená vyznání. Jako kdyby samotným zazněním jména Boha se Bůh stával přítomným. A v této souvislosti si vzpomínám též na řadu příběhů o Harrym Potterovi, kdy také nevyslovovali jméno pána říše zla. Měli z toho strach, protože by se nějak také mohlo zpřítomnit to zlo, které zosobňoval. My jsme dostali do dědictví Boží jméno a to nám pomáhá a může pomáhat, abychom si zase připomínali to dobré, co zosobňuje sám Bůh a jeho lidské vtělení Ježíš Kristus.

Samozřejmě je dobré asi zmínit i hříchy proti druhému Božímu přikázání. Jednak je to to co všichni víme, tedy nezneužívat jména Boha a jeho svatých nadarmo, ale patří sem i rouhání, což spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítává, vyzývavá slova proti Bohu, že zle mluví o Bohu, že zneuctívá Boha, že zneužívá Boží jméno. Neměli bychom zapomenout ani na přísahu ve jménu Božím. Víme, že Pán Ježíš v Horském kázání mluví o tom, že bychom ji neměli zneužívat. Rozhodně bychom si měli být vědomi závažnosti takové přísahy, která se dovolává Boha za svědka. A pokud je to přísaha malicherná, je tu už vnímatelná jakási neúcta a pohrdání Bohem. Je dobré mít také odvahu se ohradit a odmítnout takovou přísahu, kdy je zřejmé, že to dotyčný nemyslí vážně.

Když jsem pak ještě v přípravě pokračoval, uvědomil jsem si skutečnost, že všichni jsme pokřtěni VE JMÉNU OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO. Boží jméno nás posvětilo a posvěcuje. Při křtu také přijímáme nová jména. O tom zase KKC mluví:

Může to být jméno nějakého světce, to je nějakého učedníka, který žil s příkladnou věrností ke svému Pánu. Patronát světce poskytuje vzor lásky a zajišťuje jeho přímluvu. „Křestní jméno“ může také vyjadřovat nějaké křesťanské tajemství nebo křesťanskou ctnost. „Rodiče, kmotři a farář dbají, aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení.“

Také jsem si při přípravě na toto téma uvědomil, že každý z nás také začíná svůj den, aspoň tedy doufám, VE JMÉNU OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO. I toto je dobré si občas připomenout. Není jen tak nějaký začátek modlení, ale je to posvěcení celého dne tímto Božím jménem.

Zakončeme tedy dnes tím, že se znovu pokusíme vnímat to, kdo je pro nás Bůh, a že v nás má takovou důvěru, že nám odhalil intimitu sebe sama, když nám sdělil své jméno. Neměli bychom ji tedy zklamat a jak to říká krásně KKC, uchovávat Jeho jméno v paměti v tichém klanění plném lásky.