Hlučín - farní kostel 22. 5. 2011

Drahé sestry a bratři!

Dnes jsme slyšeli pěkné evangelium o tom, jak se Pán Ježíš loučí s učedníky a říká jim v závěru svého života důležité věci. A díky tomuto rozhovoru Ježíše s učedníky to víme dnes i my. Co tedy z toho dnešního rozhovoru Ježíše s učedníky vlastně plyne?

Všechno se to vlastně točí okolo jedné z hlavních pravd naší víry. Zní, že Bůh je pravdivý a věrný a to určitě známe. Nedělá to co my lidé, že by mluvil někdy tzv. „do větru“. Co říká je pravda. Nelže nám a ani sám o sobě nemůže.

Toto asi známe, protože nám to někdo řekl, třeba v náboženství, nebo mě na fakultě, ale pak je ještě asi mnohem důležitější, jakou máme s touto pravdou osobní zkušenost.

Já jsem mnohokrát zažil, že to co Pán Ježíš říká je pravda. Že slovo, které slyšíme nebo čteme v evangeliu, je opravdu pravda. Tak například v Janově evangeliu čteme:

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Asi se vám stává, že někdy máte pocit, jak na vás vše padá, jak máte plno práce a nevíte kam dřív, a z toho pak přijde to, čemu se lidově říká DEPKA. Člověk pak není schopen nic dalšího dělat, protože ho tíží tyto věci. A tady podle toho slova z evangelia je třeba snažit se nemyslet jen na sebe, jen na své problémy. Už jsem tu možná vykládal, jak jse se skutálel ze schodů a poznal jsem, že je třeba vyjít ze sebe a žít pro ostatní. A to je vlastně to „zachovávání slova“. Ježíš pořád mluví o tom, abychom se měli rádi, abychom dokázali dávat život za své přátele, abychom dokonce milovali své nepřátele apod. Jestliže tedy žiji pro druhé, pak se naplní to, že zakusíme i tu Boží lásku a opravdu Bůh bude najednou i v naší duši. Jinými slovy DEPKA pomine. A já to mohu dosvědčit, protože to zakouším dost často. Naposledy třeba teď v pátek.

Další případ: Jeden den jsem měl ještě v minulé farnosti před sebou službu, která nepatří mezi ty příjemné. Účast na dvou poradách v Charitě, kde je potřeba sedět a naslouchat věcem, se kterými nemám moc společného, a kterým kolikrát ani moc nerozumím. Ale hned ráno jsem si při rozjímání uvědomil, že je potřeba plnit vůli Boží, tak jak ji plnil i Ježíš.

„Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal“.

Což právě pro mě ten den spočívalo v účasti na těchto poradách. Snažil jsem se tam jet s tímto postojem, i když se mi tam vůbec nechtělo. Bylo potřeba se do toho postoje trochu i nutit. A nakonec jsem viděl, že se tam začaly řešit věci, u kterých nikdo řešení dlouho nenacházel. Hodně mě to povzbudilo do dalšího dne dobře sloužit a hlavně s láskou i v dalších situacích a činnostech toho dne (rozhovory, telefonáty, poučení snoubenců …). Večer jsem pak cítil radost ve své duši, protože jsem se snažil plnit vůli Otce.

Určitě by toho bylo ještě mnoho, co by se tu dalo říci a možná by i někdo z vás sem mohl přijít a říct, jak zažil Boží blízkost a pravdivost.

Každopádně je dobře, že máme osobní zkušenost, protože tím roste též naše víra a důvěra v Boha. A nakonec si buďme jisti, že On je ta pravá Cesta, Pravda a Život. A že skrze něj opravdu dojdeme k Otci. A též že když mluví o věčném životě, nebo dnes o příbytcích, které nám odešel připravit, tak že též nemluví do větru a že můžeme mít opravdu naději, že se náš život nerozplyne v prázdnotě a že dobro, které tu na zemi konáme, nebude zapomenuto a že ve finále bude dobro odměněno a zlo potrestáno. A myslím, že i ta dnešní slova, která byla adresována kdysi učedníkům, můžeme vztáhnout i na nás:

Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne!