6.3.2011 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři!

Dnes se máme bavit o dalším zajímavém tématu. Je to nauka o OSPRAVEDLNĚNÍ. Je to dost důležitá věc, která se týká bytostně nás všech, naší křesťanské praxe a také naší křesťanské naděje. Ono to úzce souvisí s texty, které jsme dnes slyšeli. Hlavně se o této pravdě naší víry mluví ve druhém čtení, ale též to je důležité i v tom kontextu prvního a dnešního úryvku evangelia. Tato pravda též hrála důležitou roli v rozdělení církve v období reformace za Martina Luthera, kdy se oddělil veliký proud tzv. evangelických církví, jak se jim dnes říká, a které se dále pak ještě dělily. Ale v roce 2000 se udělal veliký krok ke sjednocení těchto dvou proudů, kdy se právě našel konsensus v chápání této nauky o ospravedlnění. Ale to by bylo trochu jiné téma, i když asi velmi zajímavé.

V čem ale tato nauka o ospravedlnění spočívá? Ospravedlnění znamená, že my, kteří věříme v Krista Ježíše, máme naději, že hříchy, kterých jsme se ve svém životě dopustili, pro nás nejsou překážkou věčné spásy. Kristova smrt, kterou podstoupil z lásky k nám a ke svému Otci, z nás totiž tyto viny smývá. KKC o ospravedlnění říká:

„Ospravedlnění … není prosté odpuštění, nýbrž také posvěcení a obnovení vnitřního člověka.“ Ospravedlnění odděluje člověka od hříchu, který odporuje lásce k Bohu, a očišťuje srdce člověka od hříchu. Ospravedlnění navazuje na iniciativu milosrdenství Boha, který nabízí odpuštění. Odpuštění smiřuje člověka s Bohem, osvobozuje z otroctví hříchu a uzdravuje. Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista. Spravedlnost zde znamená přímost, bezprostřednost Boží lásky. Spolu s ospravedlněním se do našich srdcí vlévá víra, naděje a láska a je nám dána poslušnost Boží vůle.

Pak je dále zajímavé a velmi důležité, že ospravedlnění není závislé na našem dodržování nebo nedodržování přikázání. Ospravedlnění si totiž člověk nemůže nějak sám zasloužit nebo odpracovat. Ale ospravedlnění je nám dáno na základě víry v Ježíše Krista. Říká to přímo dnešní druhé čtení:

V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho dobroty však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem (Mojžíšovým).

Mnozí lidé totiž špatně chápou ve svátosti smíření skutečnost, které se říká skutek pokání nebo zadostiučinění. Mnoho lidí je přesvědčeno, že tu modlitbu nebo něco jiného mají vykonat za ty hříchy. Ale není tomu tak. Tou modlitbou nebo tím skutkem si rozhodně nemůžeme zasloužit odpuštění, nebo si ho tzv. odpracovat. Toho nejsme a nebudeme nikdy schopni. To už za nás odpracoval svou smrtí na kříži Ježíš Kristus. Ten skutek pokání nebo dostiučinění má smysl povzbudit naši lásku a nastartovat srdce ke změně stylu života. K tomu, abychom „umírali“ hříchu a žili pro Boha.

Další věcí pak je spolupráce naší svobody a Boží milosti. Je to veliké tajemství, ale je to tak. KKC k tomu říká:

U člověka se projevuje souhlasem víry se slovem Boha, který ho volá k obrácení, a ve spolupráci lásky s působením Ducha svatého, který ho předchází a ochraňuje. „Když se Bůh dotýká lidského srdce osvícením Ducha svatého, člověk nezůstává naprosto netečným při přijetí tohoto vnuknutí, které může ostatně také odmítnout; nemůže se však ani bez Boží milosti svou svobodnou vůlí připravit na spravedlnost před Bohem.“

A ještě je dobré si uvědomit, že Ospravedlnění je větší div, než stvoření světa. Tak to říká sv. Augustin. Protože nebe a země pominou, ale spása a Boží sláva, která souvisí s obrácením hříšníka, jež vírou přijal ospravedlnění od Boha skrze Ježíšovu smrt, zůstávají do věčnosti.