3.4.2011 Hlučín - farní kostel

Drahé sestry a bratři!

Dnes jsme slyšeli krásné evangelium o uzdravení slepého. Nejen že prohlédl, ale on také pochopil, kdo je Ježíš. My se dnes pokusíme podívat se na Ježíše jako na krále, ale také na to, jak byl vnímán král ve SZ. Budeme vycházet z prvního čtení, kdy Hospodin skrze proroka pomazal na krále Davida. Trochu nám to zase může pomoci vidět Krista lépe, ve větší šíři. Jinými slovy i my se dnes pokusíme prohlédnout.

Tak na začátku je dobré si říci, jak byl král vnímán u židů a jak ho vnímali i ty národy okolo. Čím tedy židé byli ovlivňováni. Asi není neznámé, že Egypt, Sýrie, a okolní země současného státu Izrael vnímali své panovníky jako ZTĚLSNĚNÍ BOHA. Izrael měl krále až později, ale jako ten, kdo vede svůj lid, kdo se stará o jeho dobro, tedy vlastně úlohu krále, panovníka, zastával do té doby Hospodin. A také tuto „službu“ SVÉMU národu nabízí a samozřejmě, že ji plní. Pak si národ v období proroka Smulela ustanovil krále, Saula, který se ale zpronevěřuje svému poslání. David, jeho nástupce pak zastává svůj úřad dobře. Ale Izraelský král není jako okolní panovníci vtělením Boha, nýbrž ho před národem zastupuje. Je jeho místodržitelem nad Izraelem. Proto u proroků a v žalmech často vystupuje Bůh jako král, ale izraelský král jen jako reprezentant Boží, „anděl Jahve“, jako jeho nástroj, který však je podroben Božímu slovu, které mu hlásají proroci. Ti jsou prostředníky mezi Bohem a lidem, král jen Božím zástupcem, a to ještě dočasně než přijde Mesiáš, který jako vyslanec Boží a Boží Syn se ujme vlády nad Izraelem a ostatními národy. Král v období králů plnil též někdy i kněžské funkce. Měl právo obětovat a vlastně i první jeho obětování bylo vnímáno jako intronizace do úřadu. Velmi úzce spolupracoval s nejvyšším knězem a ten ho vlastně do úřadu uváděl obřadem pomazání. I tohoto bylo zřejmé, že král v Izraeli není ztělesněním božstva, ale je pod Boží mocí.

David sjednotil celý národ, a když se pak chystá Hospodinu vystavět „důstojný příbytek“ Bůh jeho aktivitu ústy proroka Nátana odmítá a slibuje Davidovi, že Bůh vybuduje dům králi tím, že mu dá potomka, který bude vládnout trvale nad Izraelem. „Já mu budu Otcem a on mi bude synem… Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat na věky, tvůj trůn bude na věky upevněn“ (2 Sam 7,14.16). Toto zaslíbení je trvalé a nebude zrušeno ani hříchy Davidových nehodných následovníků. Koho se to zaslíbení týkalo? Jistě Šalomouna, který postavil Hospodinu chrám, ale zcela nepochybně také Mesiáše. Jen o něm může platit, že „bude kralovat na věky“ (Lk 1,32).

A tady už jsme v Novém zákoně a u toho jak můžeme vnímat Ježíše. Kristus není jen zástupcem, adoptovaným synem skrze pomazání olejem, jako byli Izraelští králové od dob Saula, Davida atd. Kristus je přímým potomkem Boha a je pomazán za krále Duchem Svatým. Jeho panování, starání se o svůj lid, není zástupné. Všichni králové do Ježíše Krista byli jen předobrazem toho, který přišel po nich. A jako i králové plnili kněžské funkce, tak vlastně i Ježíš je nejvyšším knězem. Přináší oběť, celopal, v chrámu svého těla. I ikonografie to krásně zobrazuje. Kristus je na kříži někdy zobrazován ne jako trpící, ale vzpřímeně, jako král na trůnu.

A co si z toho dnešního zamyšlení můžeme odnést? Jak jsem říkal na začátku, tak dnes jsme mohli být svědky uzdravení slepého od narození. Ježíš na konci tohoto úryvku evangelia oslovuje farizeje a říká jim, že jsou slepí, protože zůstávají v hříchu. Nechme se dnes i my uzdravit od svého hříchu. Nechme našeho Krále, aby se o nás postaral. Svěřujme se do jeho vlády do jeho moci. Nemějme strach, protože Kristus je králem, který nehledí jen na sebe, ale vidí potřeby těch, kdo jsou mu svěřeni.