Hlučín - Farní kostel 27. 3 . 2011

Drahé sestry a bratři!

Minulý týden jsme tu mluvili o Abrahámovi a zaslíbeních, která mu byla Bohem dána a dnes nám to krásně pokračuje, protože se máme bavit, co vše z víry v jediného Boha vyplývá. To je totiž téma dnešního našeho zamyšlení.

Minulý týden jsme si tedy říkali, že to co jsme zdědili po Abrahámovi je důvěra. Abrahám Bohu uvěřil, když měl odejít ze své země a nebál se vložit celý svůj osud do jeho rukou. Vzal s sebou i též celou svou rodinu, všechna svá stáda a vydal se na cestu, i když nevěděl, kam jde. Začal se tu tedy mezi člověkem a Bohem budovat vztah důvěry, který postupně přerůstá do já budu tvým Bohem a ty budeš mým lidem. Tento vztah Boha a vyvoleného národa pak též Starozákonní texty charakterizují přirovnáním ke vztahu ženicha a nevěsty. Je to tedy vztah velmi důvěrný a také intimní. A co tedy z tohoto vztahu, z této naší víry vyplývá?

Díval jsem se do Katechismu Katolické církve a tam se mluví o několika konkrétních věcech. Na prvním místě se zde píše o POZNÁVÁNÍ BOŽÍ VELIKOSTI A VELEBNOSTI. A to skutečně vyplývá z našeho vztahu k Bohu. Pokud se s Bohem často setkáváme v modlitbě, ve mši svaté, slyšíme, čteme a rozjímáme jeho slovo, tak je jasné, že stále více nám dochází, kdo to vlastně Pán Bůh je a kdo jsme my. Nakonec i v této postní době, pokud rozjímáme o utrpení Páně na Křížové cestě, což se tedy zde v kostele společně snažíme každou neděli a pátek, tak si právě můžeme uvědomit, jak je tento Bůh veliký a plný lásky, když dává za nás a naši spásu svého jediného Syna.

Na to pak hned navazuje další skutečnost vyplývající z naší víry a to je poznání toho, že JÁ JSEM NIC A ON JE VŠECHNO. Stále to je důsledek našeho poznávání Boha při modlitbě, naše zkušenosti, kdy zažíváme, jak je nám Pán blízko, jak se o nás stará. Jsou to chvíle, kdy konkrétně zažíváme, jak nám pomáhá. Pak nám najednou je jasné, že je třeba Bohu celým svým životem děkovat. A i v této situaci nacházíme slova žalmu, který už tisíciletí vyjadřuje postoj člověka k Boží lásce:

„Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?“

Díky našemu setkávání s Bohem a díky poznávání toho jak nás miluje, pak VNÍMÁME I LIDI OKOLO SEBE. Najednou nám dojde, jak je Bůh v nás přítomen, a jak je přítomen i v lidech okolo. Je to zase podle Písma:

Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.

Nakonec jsme všichni Božím obrazem a jeho podobou.

No a samozřejmě NÁŠ VZTAH DŮVĚRY A PAK I LÁSKY K BOHU NEUSTÁLE DOKONALEJŠÍM POZNÁNÍM ROSTE. Je to přesně tak jako mezi lidmi. Když spolu dva chodí, stále více se poznávají a mají důvody, proč se mít navzájem rádi. Pak už náš vztah s Bohem mohou krásně charakterizovat výroky různých světců. Svatý Mikuláš z Flüe v jedné své modlitbě říká:

Můj Pane a můj Bože, vezmi mi to, co mě od tebe vzdaluje. Můj Pane a můj Bože, dej mi to, co mě přivádí k tobě. Můj Pane a můj Bože, odpoutej mě od sebe sama, abych ti zcela patřil.

A též známý a nádherný text svaté Terezie z Avily, veliké španělské mystičky ze 16. století, který se stal dokonce popěvkem v ekumenické komunitě v Taize ve Francii:

Ať tě nic nezneklidňuje, ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. Kdo má Boha, tomu nic nechybí. Bůh sám stačí.

Možná nám to připadá jako velmi hluboké a nedosažitelné, ale já jsem osobně poznal spoustu obyčejných lidí, jako jsme my všichni, kteří tohoto vztahu důvěry a pak i lásky k Bohu dosáhli.

Je skutečností, že pokud my odpovíme na Boží lásku, tak On sám už nás povede po svých cestách. Naplní naše srdce a pak už nám budou i slova světců, která jsem zde dnes citoval, úplně vlastní. Nebojme se vstoupit do tohoto dobrodružství s Pánem. Není to cesta snadná, ale je krásná.