12.12.2010 Hlučín, farní kostel

Drahé sestry a bratři!

 

Dnes tu máme zajímavé téma, protože se budeme bavit o pochybnostech. Před chvílí jsme slyšeli v dnešním úryvku evangelia, že i Jan Křtitel pochyboval o Ježíši. A myslím si, že je dobře, že toto téma tu dnes je, protože mnohdy považujeme pochybnosti za něco špatného a mnoho lidí se z toho i zpovídá. Povíme si tedy jak to s těmi pochybnostmi vlastně je.

Asi hned na začátku je dobré říci, že to co zde nazýváme pochybnostmi je vlastně spíš určitá nejistota. V dnešním úryvku vidíme, že Jan Křtitel si není jistý, jestli ten, kterého pokřtil je tím Mesiášem, kterého čekal Izraelský národ už po celé generace. Možná Jan čekal někoho jiného, soudce a vládce, jak jsem o tom tady mluvil s některými z vás minulou neděli. Ale Ježíš mu v této nejistotě pomáhá. Odpovídá mu sice na první pohled nesmyslně, ale Jan věděl velmi dobře, co ta Ježíšova odpověď znamenala. Ježíš totiž Janovi odpovídá, že slepí vidí, chromí chodí atd., což jsou znamení, která podle SZ proroctví předpovídala příchod Mesiáše.

A jak je to tedy s těmi našimi pochybnostmi? Myslím si, že je moc dobře, když jsou. A je důležité se na víru ptát. Neodkývat vše jen z poslušnosti. Pokud se tedy ptáme po důvodech naší víry a společně s druhými hledáme odpovědi na své otázky, postupně opíráme svou víru o pevnější základy. Některé pravdy samozřejmě nelze uspokojivě vysvětlit. Je potřeba je přijmout. Ale mnoho věcí v naší víře má logické a spekulativní vysvětlení a je dobré vědět odpovědi na své otázky. Pomáhají totiž nejen nám, ale i těm, kteří se nás třeba na to pak zeptají.

Kdysi se moc věci nevysvětlovaly, protože lidé nebyli moc vzdělaní a mezi prostým lidem se snadno šířili bludy, tedy nepravdy v naší víře. Proto též vlastně i Písmo nebylo v národních jazycích, jen latinsky a četli ho prakticky jen kněží a řeholníci. Bylo to trochu tak, že církev měla strach o své ovečky, aby se jí někde neztratily. Byla to trochu i reakce na reformační hnutí Martin Luthera a dalších, kteří ujeli ve víře a proto církev reagovala sešněrováním všeho do mnoha pravidel a předpisů. To se událo na Tridentském koncilu. Ale byla to obrazně „starost matky o dobro svých dětí“. Stává se, že i rodiče ze strachu o své děti jim mnohé věci raději zakáží. V té době se též jakákoli otázka po víře brala jako útok na ni a proto byla vnímána jako hřích.

Dnes už je situace jiná. Proto je dobré, abychom se skutečně ptali po své víře a nebáli se pochybností. Jsou nakonec logické. Víra není jistota. Je to jen víra. Je potřeba, aby se z dětské víry stávala víra dospělá. Dítěti samozřejmě stačí říci je to tak a moc nad tím nepřemýšlej. Ale dospělému je třeba dávat odpovědi na otázky. Proto také bývá celkem dlouhá příprava na křest dospělého, doporučuje se nejméně rok, protože rozhodnout se pro Krista, a změnit díky jeho poznání svůj život, to není jen tak. Stejně tak příprava na biřmování.

Pak mě v této souvislosti ještě přichází na mysl to, že je důležité říci, že s poznáním Boha a jeho pravd nejsme nikdy hotovi. Úplné poznání a vzdělání ve víře vám nezaručí ani 4 doktoráty z teologie. Stále máme co o Bohu poznávat a vždy ho budeme nově objevovat. A díky tomu je také cesta víry úžasně dobrodružná a krásná. Je to tedy cesta, na které se mi otevírají stále nové horizonty. Není to stav, kterého jednou dosáhnu a konec.

Závěrem bych chtěl tedy říci to, že se rozhodně nebojme, když přijde nějaká otázka anebo pochybnost. Je jednak důvod k modlitbě o dar víry a k dalšímu vzdělávání se. Samozřejmě i my kněží jsme k dispozici a rádi vám na vaše otázky odpovíme, pokud budeme vědět.

Zakončím dnes slovy známého kněze P. Tomáše Halíka. Je to název jedné z jeho knih. „Co je bez chvění, není pevné.“ Nebojme se toho, když se základy víry v nás občas zachvějí. Znamená to i to, že je potřeba neustále svůj vztah víry budovat.