2.1.2011 - Hlučín Darkovičky a farní večerní

Drahé sestry a bratři!

Dnes se tu spolu máme bavit o křtu, o jeho slavení a o tom, proč se křtí malé děti a proč se křtí dospělí. Ono to vlastně vyplývá z toho druhého čtení i z evangelia. Evangelium, respektive jeho začátek, jak jsme ho dnes slyšeli, nám mluví o tom, že všichni, kdo přijali Boží Slovo, tedy Ježíše Krista, Bůh dává moc stát se Božími dětmi. A o Božích dětech dnes mluví i apoštol Pavel v tom svém listě do Efezu:

Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.

Takže vidíme, jak se v Písmu často mluví o tom být Božím dítětem. Nejde jen o to přijmout křest, ale především pak o to, co z toho křtu pro nás plyne. Tedy to, že se máme ve svém životě stále více stávat těmi, Božími dětmi. A nakonec to slyšíme i od Pána Ježíše. „Nebudete-li jako děti, jistě do nebeského království nevejdete.“ Být tedy jako děti znamená žít v důvěrném vztahu se svým nebeským Otcem. A mít právě mentalitu dětí. Tedy nemít z Pána Boha strach, tak jako děti většinou nemají strach ze svých rodičů, ba naopak se při jakémkoli náznaku ohrožení utíkají do jejich náruče. A pak také, pokud vše funguje jak má, tak děti svým rodičům důvěřují. I my tedy máme svému Otci v nebesích důvěřovat. Takže tolik zhruba o mentalitě Božích dětí, respektive o tom, jak se učit být opravdovým Božím dítětem.

V další části našeho zamyšlení bych rád pohovořil o tom, jak se vlastně křest slaví. Rozhodně by to nemělo být tak, že přijdeme do kostela a necháme si knězem pokřtít své dítě. Při slavení svátosti křtu, schválně používáme ten termín „slavení“ do tohoto procesu vstupuje jak kněz, ale možná ještě více ta rodina. Jde o to, že se máme snažit k tomu přistupovat aktivně. Tedy se zapojit do přípravy, a nejen čekat, co s tím naším malým ten farář udělá. Proto třeba chci, aby rodiče přišli na přípravu, aby buď sama maminka, nebo někdo jiný z rodiny vyrobil křestní roušku, pak se rodiče při křtu svého dítěte velmi aktivně zapojují také tím, že místo svého dítěte vyznávají víru a zříkají se zlého, protože ono to ještě neumí a hlavně do slavení svátosti křtu pak patří i ten život, plynoucí z této svátosti. Tedy, že se právě rodiče a celá rodina nějak snaží tomuto malému dítěti, které pomalu poznává okolní svět též ukázat Boha, kterého se nemusí bát, kterému může bezezbytku věřit, který ho má přece nesmírně rád. A to nejen tím, že mu budou číst knihy o Bohu, ale že i oni budou podobně Boha vnímat. Že to dítě právě na nich uvidí, jak Boha vnímají, jak s Ním hovoří, jak se Mu i v těžkostech svěřují, jak v Něm nacházejí oporu pro svou naději. Při tom samotném slavení v kostele je pak mnoho krásných symbolů, které by si zasloužily samotné kázání a já se aspoň trochu na těch křtech, které mám, snažím přiblížit krásu a bohatství liturgie svátosti křtu.

Ale ještě by nám měl zbýt čas na to, abychom si řekli něco o tom křtu dětí a dospělých. Ono v první církvi se děti vůbec nekřtily. Prvním křesťanům šlo především o to, aby ten člověk přijal Krista do svého života a až tehdy, kdy to na jeho životě bylo patrné, mohl přijmout i toto zasvěcení se Kristu. A trvalo to často i několik let, kdy byl tzv. katechumenem, tedy kandidátem křtu, který poznává Ježíše a víru v něj, který se snaží si osvojit zásady života křesťanů a až pak byl připuštěn do úzkého společenství věřících.

Křest dětí se pak ujal později a to u těch, kteří sami cítili víru jako nesmírný dar, a chtěli život s Kristem předat také svým dětem už od malička. Křest dětí se pak stal obvyklým zvláště ve středověku, kdy lidé byli všeobecně věřící a svou víru praktikovali úplně běžně. Zde nebylo třeba ani žádné přípravy, protože všichni byli ve víře vyučováni a opravdu hned několik dnů po narození byly děti křtěny ještě v porodnici.

Dnes se pomalu dostáváme do situace, kdy se víra stává opět záležitostí menšiny, a víme, že i vzdělanost ve víře není mezi obyvatelstvem příliš valná. Proto dnes musí rodiče před křtem dětí absolvovat přípravu a my se jich, kolikrát někdy ne zrovna příjemně, ptáme na úroveň jejich víry. Ale je to nutné, protože opravdu je potřeba mít jakou opodstatněnou naději, že dítě v rodině, která přišla o křest požádat, bude vychováváno ve víře.

Dnes jsme tedy mohli vnímat, že těch věcí kolem křtu, o kterých by se mělo mluvit a nemluví je docela dost. Ale co si dnes můžeme odtud odnést, je to, abychom se snažili Krista ve svém životě přijímat, ne jako ti, ke kterým přišel, a oni ho nepřijali, a abychom se též stávali Jeho světlem pro ty, kteří jsou okolo nás.