Hlučín Darkovičky

7.11.2010

Drahé sestry a bratři!

Dnes tu máme zajímavé téma, kdy se budeme bavit o odvaze se přiznat ke své víře. Četli jsme v prvním čtení krásný text z Druhé knihy makabejské, kde bratři jdoucí na smrt neohroženě vyznali víru. Jejich svědectví je velmi obdivuhodné. Možná si všichni říkáme, kéž bychom to také tak jednou dokázali. Dnes se tedy budeme bavit o svědectví víry.

Můžeme se v této věci samozřejmě inspirovat mnoha příběhy ze života světců. Ale asi všechny nás oslovuje svědectví někoho, kdo žije život jako my, kdo je nám velmi blízký. A z toho důvodu pro nás je jeho svědectví nejsilnější. Nedávno byla blahořečená v Itálii mladá dívka, která zemřela v roce 1990 na rakovinu kostí. Viděl jsem několik svědectví jejích přátel, kamarádů, současníků. A právě všichni poukazovali na stejnou věc. Říkali: „Byla jedna z nás... Byla jako my. Stejně jako my se bavila..." A to je nejvíce oslovilo, že žila vedle nich a stala se svatou. Mnozí pak vyznávali, že i oni ji chtějí na cestě ke svatosti následovat.

Ale vraťme se zpět do našeho prostředí a do této doby. Když jsem připravoval biřmovance, a to ne jen ty patnáctileté – byli mezi nimi i dospělí – tak jsem od nich často slyšel, že mají strach se například v práci přiznat k tomu, že jsou věřící. Co by si o nich druzí řekli? Možná by mě zesměšnili apod. Dost často se to stávalo v situaci, když se mezi kolegy na pracovišti házela špína na církev. Ty lidi to tenkrát docela štvalo a mnozí se z toho i zpovídali. Je to celkem logický postoj, když se člověk v církevním životě moc neangažuje, tak ani nemá potřebu nějak vybočovat z řady.  Ale cítí, že to není ono. Já si vzpomínám, že jsem na tom byl podobně. Ale v určité chvíli, bylo to tehdy, když jsem začal trochu víc žít s církví, začal jsem ministrovat, chodit častěji ke svátostem, jsme ve škole psali nějaký dotazník, bylo to už na průmyslovce a tenkrát tam byla i otázka na náboženství. Za totality. Věděl jsem, jaké to může mít důsledky. Ten dotazník ml být původně anonymní, ale náš třídní nám ho nechal na začátku vyplňování podepsat. Tenkrát jsem se poprvé přiznal ke své víře a byl jsem na to hrdý.

A později jsem si uvědomil, právě v souvislosti s těmi biřmovanci, že člověk, který více žije s církví, účastní se i na jejím svátostném životě, najednou k tomu dostane od Boha sílu. Ne že by tuto milost dával Bůh jen někomu. Dává ji všem. Ale ne každý je připraven k takovému svědectví, protože s ním nežije v úzkém vztahu, v úzkém kontaktu. Je to vlastně kus odvahy vzít na sebe to riziko, že budu pro svou víru třeba i středem pozornosti, nebo že se mi kvůli tomu dostane nějakého příkoří či utrpení. Ale je to fakt proto, že já cítím, že mě Bůh miluje a já jsem schopen pro něj podstoupit i toto riziko.

A pak tu máme svědectví až k smrti. To už je opravdu něco, co se nevidí denně. A v tomto případě už tu musí být opravdový vztah lásky. Vztah, kdy jsem schopen pro milovaného dát i život. Zde je už jasné, že v tomto případě je potřeba žít s Bohem v intenzivním ba až intimním vztahu. Pak Bůh duši obdarovává opravdu křížem a utrpením a to proto, aby si ji očistil a připravil ke „svatební hostině".

Možná se někdo může na to dívat i tak, že zas až takový fanatik být nemusím. To je pravda. Ale pak platí i to, že co nic nestojí, za nic nestojí. Anebo můžeme použít slova samotného Pána, který na jednom místě v Písmu sám říká: „...ti už svou odměnu dostali."

Přeji tedy nám všem, abychom ve vztahu s Bohem rostli, abychom stále více poznávali jeho lásku a dokázali na ni odpovídat i tím, že se neohroženě budeme hlásit ke své víře, ať to stojí, co to stojí. Nakolik jsem schopen t prohlásit, tak musím říci, že to rozhodně stojí za to. Nebojme se a jděme do toho.