28. Neděle v mezidobí

10.10.2010 Darkovičky a Hlučín

Drahé sestry a bratři!

Dnes se budeme bavit o nemocech. Ale ne tak, jak to kolikrát děláme, že si stěžujeme, co nás všecko bolí a trápí. Ale budeme se snažit si něco říci o nemocech a víře, o tom jak má věřící člověk svou nemoc prožívat a řekneme si také něco o Svátosti nemocných.

Jednou jsme se s kněžími bavili, kdo kolik bere ráno prášků. A jeden z nás, jeli jsme v autě, říkal, že nebere ještě žádné. A tak mu jeden ze starších spolubratří říká: „Víš, jsou dva typy lidí. Nemocní a špatně vyšetření.“ Tak to je první věc, kterou jsem chtěl říci, že ty své nemoci je samozřejmě potřeba brát vážně ale sem tam si z nich i udělat srandu. Pak další postoj, který mě napadá, že by věřící měli mít je, že by měli brát SVOU NEMOC NEBO BOLEST JAKO VÝZVU. Vzpomínám si též na Josefa Luxe, který, jak víme, onemocněl rakovinou a pak na ni i zemřel. A když se ho novináři ptali, jak to bere, řekl: „Určitě jako výzvu, ale troufám si říci, že i trochu jako dar.“  Tenkrát mě tato jeho věta velmi oslovila. A říkal jsem si, že to je skutečně člověk plný víry, když svou smrtelnou nemoc bere jako dar. A skutečně je to tak, že on to bral od Pána jako upozornění, že už se s ním brzy setká, a že to období nemoci by neměl rozhodně promarnit, ale pořádně ho využít na to, aby se připravil na setkání s Pánem, který je Láska, aby se snažil ještě v té lásce co nejvíce vyrůst a tak ještě, pokud to jen půjde, dozrát. Tak toto tedy k tomu, jaké místo by měla mít nemoc v životě křesťana. Vidět v ní příležitost jak ještě více milovat Pána a obětovat se. Vím, že to není jednoduché, taky s tím bojuju a učím se tomu.

Pak bychom si ještě dnes měli něco říci o tom, že Kristus uzdravuje. Samozřejmě, že je to potřeba brát i tak, že Bůh nám dal rozum, abychom se naučili lékařské vědě a rozumně ji používali. Ale také nepočítat jen s pomocí lékařů. Mít důvěru i v Pána. A jsou i v dnešní době mnohé případy, kdy Bůh ukáže svou slávu tím, že uzdraví nevyléčitelně nemocného. Ale pozor na opovážlivé spoléhání na Boží moc a tím tedy i na hazard se životem.

Na druhé straně je potřeba vnímat to, že Pán v nemoci především dává člověku sílu a nenechává ho v té těžké situaci samotného. Tu sílu dává prostřednictvím Svátosti nemocných. To je svátost, které se též někdy říká poslední pomazání. Ale to není úplně přesné, protože se nejedná o poslední pomazání před smrtí, ale o poslední pomazání v řadě. Církev totiž při udílení svátostí maže celkem 4x a toto je tedy poslední v řadě. Někdy je tedy mylné přesvědčení, že po přijetí této svátosti má člověk před sebou jen pár dní života. Já jsem ve svém kněžském působení mazal už hodně lidí, ale zemřelo z nich jen několik, naopak mnozí z nich se úplně zvetili a žijí dnes plnohodnotným životem.

Tato svátost se samozřejmě udílí i v nebezpečí smrti a v té chvíli má velikou sílu. Protože v ní Pán Ježíš právě člověku pomáhá se dobře připravit na ONU hodinu přechodu a i když je dotyčný už třeba i v bezvědomí, tak ho skrze Ducha Svatého vybaví k této chvíli. Na fakultě nám říkal jeden pater, že působí jako širokospektrální antibiotikum, protože uzdravuje duši člověka ve velké šíři. Pokud tedy člověk tuto svátost přijme před smrtí ve víře a dobře připraven, je velká pravděpodobnost věčné spásy. Rozhodně bych tedy neváhal v případě umírajícího člověka, který je věřící a pokřtěný.

Nemoc ve světle víry tedy není jen tragédie nebo neštěstí. Ale může se nám stát i prostředkem jak se více posvětit a setkat se s Bohem. Prosme o toto vnímání, a jak nás vybízel ten kněz na fakultě, modleme se za to, aby nás Pán uchránil od náhlé a nenadálé smrti.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Naše farní stránky: