Slavnost výročí posvěcení chrámu - KARMAŠ - 5.9.2010 Sv. Jan Křtitel, Hlučín

Drahé sestry a bratři, drazí poutníci.

Dnes se tu scházíme na tzv. Krmáš. Je to veliká událost, tento kostel má narozeniny. Ani nevím kolikáté. Ví to někdo z vás? V chytrých knihách jsem našel, že první zmínky o kostele v Hlučíně byly už v roce 1378. Ale nevím, jestli to byla tato stavba nebo jiná.
Já když jsem se zamýšlel nad tím, co zde dnes říci, tak jsem si uvědomil, kolik generací jednak mých předchůdců kněží, ale též věří-cích prošlo dveřmi tohoto chrámu. Kolik lidí se v tomto kostele setka-lo s Bohem, kolik lidí si zde vyprosilo milosti. A kolik jich za ta staletí bylo. Je to opravdu významné místo v našich dějinách, v historii kaž-dého z nás. A je moc dobře, že tuto slavnost každým rokem slavíme, protože je dobré si ty věci připomínat a uvědomovat.
Opravdu chrám, jako je tento, není jen tak obyčejným zastře-šeným prostorem. Je to místo, kde přebývá živý Bůh ve svatostánku, a proto při příchodu sem poklekáme, abychom ho pozdravili. Byl po-staven za účelem setkávání lidí s Bohem, proto se k tomuto účelu i využívá a neměl by sloužit k ničemu jinému, než k bohopoctě. I když zde třeba probíhá nějaký koncert, nebo se zde koná něco jiného než jen mše svatá, vždy by to mělo být ke chvále Boží, proto také dbáme na to, aby i na těch koncertech zněla duchovní hudba, která byla a je k tomuto účelu napsána. Tento chrám je též příbytkem Božím, jak zde už zaznělo, a lidé sem přicházejí s Bohem hovořit. Je dobré to též respektovat. K rozhovoru s Bohem je nejlepší ticho a tak bychom se měli snažit o to, abychom nerušili ty, kteří se modlí.
Dále bych dnes chtěl připomenout skutečnost, že chrám nejsou jen tyto zdi. Ale jsme to též my lidé, kteří sem přicházíme, kteří se zde setkáváme. V mnoha cizích jazycích najdeme stejné slovo pro společenství církve a kostel. Je to určitě záměrně, aby si to lidé uvědomovali. Co to ve svém důsledku znamená? Jde především o to, že když stavíte dům, tak musíte cihly spojit maltou, aby ten dům byl solidní. Zdi musejí držet pohromadě. To mi potvrdí všichni a přitom ani nemusíme mít vzdělání ve stavebnictví. A stejně je to i ve společenství církve. To nejsou jen jednotlivci shromáždění pod jednou střechou, kde je každý za sebe. Církev je jakási homogenní skupina lidí, kteří jdou ke stejnému cíli a na cestě k němu si navzájem pomáhají. Vědí o sobě navzájem, a když třeba někdo nemůže, tak ho ostatní podepřou. Navzájem si sdílejí radosti i bolesti a kráčí ruku v ruce. Dá se to vyjádřit též známým úslovím, které říká: „Táhnou za jeden provaz".
Když jsem teď byl na té konferenci kněží z hnutí Fokoláre ve Švýcarsku, kde jsme se jednak bavili jak jít v tomto hnutí dále v následujícím šk. roce, ale kde jsme si též říkali, jak se kde žije, protože jsme tam byli z celého světa, tak mi zůstala v paměti jedena zkušenost kněze ze Slovinska. Vyprávěl nám, jak po válce, která tam rozbila mnoho domů, kostelů i mešit se vracel do svého města, a jak od města dostali, jako katolická komunita, několik objektů v historickém centru města pro své bohoslužby. Ale byla tam i komunita muslimů, kteří zůstali bez mešity, kde by se mohli se tkávat a modlit. Tento kněz se snažil i za ně orodovat u zastupitelů města, a protože několik jich bylo katolíků, tak dosáhl toho, že i těm muslimům byla přidělena jedna rotunda, kde se mohli scházet a modlit. Když si pak ti katolíci chtěli postavit nový kostel, tak říkal, že ti muslimové přišli jako první a nabídli jim peníze, které mezi sebou vybrali na jejich nový katolický kostel. Ten otec Bojan se velmi divil, ale ten muslimský duchovní mu říká: „Je to pro Boží zdi. A je jedno, jak se ten Bůh jmenuje, jestli je to Alláh, nebo Hospodin. Pro nás to jsou svaté peníze, tak je musíte přijmout."
Tady je krásně vidět, jak společenství věřících buduje nový chrám. Ale nejsou to jednotlivci. Je to komunita, která vidí potřeba druhých, i když jsou jiného vyznání, a která též jako celek pomůže. Je tu krásně vidět i to, že tento postoj provokuje stejnou odpověď. Takto se ti lidé sami stávají chrámem, kde přebývá Bůh. A známe ten nádherný zpěv o Zeleném čtvrtku: „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh".