Drahé sestry a bratři!

Dnes jsme slyšeli v evangeliu o víře. Apoštolové o ni prosí a Pán Ježíš se jim snaží něco o ni vysvětlit. My si tedy také dnes něco o víře řekneme. Možná z pohledu, na který nejste úplně zvyklí, a který byste nečekali. Ale určitě to jsou důležité věci.

Nejdříve by bylo dobré si říci co to víra je, jak ji chápeme my katolíci a jak ji chápou ostatní církve. Možná by se mohlo zdát, že v tom není rozdíl, ale divte se, je. A dost velký. Víru definuje autor listu židům, který říká:

Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme.

My katolíci pak máme víru pevně danou. Její obsah pravidelně vyznáváme v modlitbě „Věřím v Boha", a vývoj tohoto Creda je velmi dlouhý a stojí za ním mnoho myšlenkových i lidských zápasů. Naši bratři evangelíci pak víru nemají formulovanou tak jako my. Oni věří v Pána Ježíše a tím to pro ně hasne. Nikde se u nich neříká, jestli je ten Ježíš Božím synem, nebo jen bohem adoptovaným člověkem. V jejich víře třeba chybí nauka o svátostech. Všichni uznávají pouze křest, pak někteří ještě tzv. konfirmaci, což je obdoba našeho biřmování. Rozhodně u nich není jednota víry jako u nás. Nemají nástroj, kterému my říkáme UČITELSKÝ ÚŘAD CÍRKVE neboli MAGISTERIUM. A to je další věc, o které dnes budeme spolu mluvit.

Toto Magisterium tvoří biskupové a papež, kteří nauku církve vykládají a kněží a jáhnové ji pak předávají. Existence tohoto Magisteria se odvozuje od Ježíšova slova Petrovi: „A ty povzbuzuj své bratry ve víře". Další důležitý text jsme slyšeli též v dnešním úryvku druhého čtení:

„...oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí."

Církev má tedy veliký úkol, vést lidi ve správné nauce a my můžeme díky tomuto pověření od Pána mít jistotu, že jdeme správně. Jednotlivé články víry, věty z té modlitby Credo, pak pro nás mohou být světly. KKC o tom krásně mluví:

Články víry a náš duchovní život jsou organicky spojeny. Články víry jsou světla na cestě naší víry, osvětlují ji a dávají jí jistotu. A naopak, je-li náš život poctivý, náš rozum i naše srdce budou otevřeny k přijetí světla článků víry.

Existuje řád neboli 'hierarchie' pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry. Jsou tedy pravdy důležitější a méně důležité. Tyto pravdy pak všechny dohromady, samozřejmě že konkretizované v životě každého z nás jsou pro nás velikým pokladem. A celá církev se podílí na jeho utváření, uchovávání a předávání. Všichni jsme přijali Ducha, který nás do celé pravdy postupně uvádí.

Pak je ještě jedna zajímavá věc a to skutečnost, že:

„Celek věřících... se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když od 'biskupů až po poslední věřící laiky' dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů."

A teď by to chtělo trochu nějaký závěr. Asi jsem chtěl říci, že krom Písma svatého, církevní tradice je zde ještě další prvek a tím je právě toto Magisterium. Jeden bez druhého nelze být a všechny tyto tři prvky společně přispívají ke spáse duší. Můžeme samozřejmě vnímat Tento Učitelský úřad církve i jako omezení, ale na druhé straně to je určitě silné světlo do této doby, které nám jasně říká, co ano a co ne. Ukazuje nám správný a jistý směr. A rozhodně tyto rady nepocházejí pouze z lidské hlavy.