19.9.2010 Hlučín (kostel sv. Jana Křtitele)

Drahé sestry a bratři!

Dnes se tu podle textů, které zazněly, máme bavit o vztahu k majetku, ale i o vztahu k lidem a jejich majetku. Spadá to pod sedmé Boží přikázání desatera, které určitě znáte. Zní: NEPOKRADEŠ.

Když si znovu všimneme textu prvního čtení, kde jsme slyšeli úryvek z knihy proroka Amosa, tak nám určitě rezonují slova:

„Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země!"

Je dobré si uvědomit, že s tímto přikázáním, které nás vede ke správnému vztahu k majetku je spojena ctnost SPRAVEDLNOSTI, která nám připomíná základní práva člověka. A v této souvislosti bych chtěl připomenout jednu z encyklik papeže Lva XIII., RERUM NOVARUM, kterou napsal koncem minulého století, ale která je pořád aktuální. Mluví se v ní o lidské práci a o člověku jako takovém. Čteme v ní slova jako:

„Je spravedlivé, aby zaměstnavatelé měli v úctě lidskou důstojnost dělníků (...), práce není člověku k hanbě, ale ke cti... je však opravdovou hanbou a nelidskostí, když se vykořisťují lidé jako nějaké zboží, aby se z nich docílilo zisku, a když se v nich cení toliko zdatnost nervů a tělesná síla a všecko ostatní se nepokládá za nic. Mezi nejdůležitější povinnosti zaměstnavatele je, aby dával každému, co mu patří podle spravedlnosti. Utlačovat pro svůj zisk lidi nuzné a ubohé a těžit z cizí bídy je těžkým proviněním proti zákonům Božím i právům lidským. Připravovat někoho o povinnou mzdu je velikým hříchem, který svolává svým křikem pomstu z nebe..."

Určitě zde tento text zní proto, abychom si uvědomili šířku neboli rozsah tohoto životního pravidla (sedmého přikázání), kam tedy spadá i důstojnost člověka a jeho hodnota. V dnešní době se opravdu hodně zdůrazňuje zisk a na hodnotu člověka v pracovním procesu se trochu zapomíná.

Další věcí, o které bych zde ještě dnes měl mluvit je náš vztah k majetku. Jedná se o to, že my považujeme dobra, která jsme získali vlastní prací a úsilím za naše vlastní. Ale není tomu tak úplně. Je dobré si uvědomit, že i když se mi daří a vydělávám, není jen mou zásluhou. Musím si uvědomit, že jsem byl postaven do určité doby, že jsem se narodil v této zemi, kde je dnes svoboda, že jsem měl dar poznat správné lidi, kteří mi pomáhají, a mnoho dalších věcí. A ty jsou darem od Boha, pokud svůj život vidím v perspektivě víry. A ta nám říká, že náš majetek je nám Bohem svěřen a jsme tedy jeho správci. A to proto, abychom mohli ze svého nadbytku, pokud ho máme, pomáhat těm, kdo jsou v nedostatku. A mělo by to být úplně normální. Ne něco heroického, co stojí za to zveřejňovat ve veřejnoprávním médiu.

Pak mám na srdci ještě jednu věc a to, že bych rád připomněl, že my lidé, a to díky své porušené přirozenosti, máme tendenci vytvářet hluboké vztahy se svým majetkem, místo toho, abychom tyto vztahy vytvářeli spíš se svými bližními. Pokud zde tedy tato tendence je, je dobré o ni vědět a vědomě se tomu bránit. Jak? No jednoduše tím, že větší a systematičtější péči budeme věnovat právě našim blízkým a ne věcem či domům okolo nás. Musíme počítat s tím, že nás to bude stát nějakou energii a úsilí. Ale Bůh a prostředky, které nám nabízí, nám v tomto duchovním zápase velmi pomáhají. I to je dobré vědět. Nejsme na to sami. Je tu Ježíš, který i za tato selhání naší osobnosti položil život. K němu se utíkejme a jeho se držme. V něm je naše spása a to i ve věcech majetkových.