12. září 2010 Darkovičky a Hlučín

Drahé sestry a bratři!

Dnes tu máme zajímavé téma. Máme se bavit o dějinách pa-triarchů a o vývoji Božího zjevení. Zároveň toto téma je „obarve-né"dnešním evangeliem, které mluví o milosrdenství. Na první po-hled jsem si myslel, že mám za úkol dnes přednést jednu z nudných přednášek z dějin Starého zákona, ale ten úryvek o Božím milosrden-ství, který jsme slyšeli v evangeliu, nám tomu dnešnímu zamyšlení dává ještě úplně jiný náboj. A je to moc dobře.
Když se začteme do Starého Zákona, tak můžeme objevit to, že je nám Hospodin představen trochu jinak, než milosrdný, jak ho známe z evangelií. Je to celkem pochopitelné. Doba, kdy vznikali tex-ty Starého Zákona, je totiž úplně jiná než ta novozákonní. Některé části SZ sahají do období 2.500 let před Kristem, takže si uvědomme, že myšlení lidí a samozřejmě i představy o Bohu byly úplně jiné než v době Ježíšově, tedy okolo roku 30 po Kristu. Navíc Izraelský národ byl v některých obdobích svých dějin velmi ovlivněn i myšlením a náboženským vnímáním lidí, kteří jej okupovali. Na fakultě nás učili, že ty národy sídlící okolo Izraelského území (Sýrie, Babylón a podob-ně) vnímali své Boha, tak, že je třeba si je docela držet od těla, aby se jim moc nemíchali do života. A k tomu používali dým z obětí, kadidlo, někdy i lidské oběti a podobně. Určitě by bylo zajímavé se na to ně-kdy blíže podívat. Z toho tedy plyne to, že pojetí Hospodina, Boha Izraele nemohlo být moc odlišné od toho, s čím ti lidé tam žili po sta-letí a co se začalo měnit vlastně až s Abrahámem, kterému se zjevuje Bůh, jako ten, který se začíná starat. Muselo dojít ke změně smýšlení v celém národě, což se nestane za rok ani za deset let. Ono postupně se Bůh tedy Izraelskému národu a vlastně i nám zjevuje. Kdo to vlast-ně je. Můžeme to vidět hlavně v kázání proroků. V tom, jak na jedné straně proroci píší o Bohu, který je přísný a spravedlivě trestá zradu a selhání lidí, ale známe u nich i texty podobné tomu, který jsme slyšeli i v dnešním prvním čtení:
A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.
Stále více, blíže k Ježíši Kristu, se vnímání Boha starozákonními lidmi mění. Pomalu vnímají Boha jako toho, který nejen sám vyvíjí aktivitu a stará se o svůj lid, ale který ho neopouští, i když by měl proč se na něj vykašlat. Naopak se stále smilovává, stále znovu ho přijímá a znovu uzavírá smlouvu. Toto zjevení milosrdného Boha pak vrcholí tajemstvím vtělení v osobě Ježíše Krista a tím se i toto zjevení dovršuje. Takovým nádherným příkladem je právě dnešní úryvek z Lukášova evangelia, který se též nazývá „O marnotratném synu", ale možná by se měl spíš jmenovat „O milosrdném Otci", protože to je důvod, proč ho vlastně Ježíš vypráví. Chce totiž ukázat na to jaký vlastně ten Bůh, který ho posílá do tohoto světa, je.
My už jsme si na tuto vlastnost Boží tak nějak zvykli. Už ji ani nevnímáme jako něco mimořádného. Ale opak je pravdou. Je to tedy něco co rozhodně nebylo vždy a možnost se vrátit k Bohu zpět, tedy přijít a požádat o smíření s jistotou, že ho skoro vždy obdržíme, je výsada posledních cca 2000 let. Před tím v celé historii dějin spásy, která se počítá od Abraháma (cca 2.500 před Kristem) to možné nebylo. Ale i během dvoutisícileté historie křesťanství se Boží milosrdenství také tolik nepřipomínalo jako nyní. A navíc zde máme i světce, kteří v poslední době (20. Století) dostali od Boha za úkol o Milosrdenství Božím mluvit a znovu ho lidem připomínat. Možná mnozí se modlíte známou Korunku a znáte odkaz sv. Faustiny Kowalské z Krakova.
Každopádně buďme rádi, že žijeme v této době, která zná Boha plného milosrdenství, která má zkušenost s Boží láskou a ve které církev své děti učí často se setkávat s Boží láskou a Boží lásku tak zakoušet. Buďme si vědomi toho, že to nebylo vždy a rozhodně to není vůbec samozřejmé. O to více by náš život měl být odpovědí na tyto projevy Božího milosrdenství a Boží lásky.