Slavnost patrocinia kostela v Darkovičkách 15.8.2010

Drahé sestry a bratři

Dnes tu slavíme Slavnost Panny Marie, která je patronkou to-hoto kostela. Určitě by bylo dobré si o ní něco při této příležitosti říci. Slyšeli jsme nádherné texty, které se o Slavnosti Panny Marie čítávají, a které trochu ukazují na to, čím ona pro nás může a má být. O tom bychom trochu dnes mluvili.
Tak to první čtení z knihy Zjevení se zdá, že přímo popisuje Matku Boží, ale není tomu tak. Sv. Jan zde vykresluje obraz církve. Ukazují na to některé znaky. Těch 12 hvězd je 12 apoštolů, dítě, které měla porodit to jsme my věřící, které skutečně církev rodí ke spáse. A drak je ďábel, který usiluje o to, abychom nedosáhli spásy. Nechci zde samozřejmě vyvracet nějaké vnímání, jen ukázat na to, že i když tyto texty sedí na osobu Panny Marie, ukazují též na církev. A skutečně i Maria je nazývaná nejen Matkou církve, ale i předobrazem církve. Církev je jako Maria. Je též matkou všech věřících, je obestřena Božím slovem, je prostřednicí naší spásy a mohli bychom zde jmeno-vat mnoho přívlastků Panny Marie, které též sedí na církev. A je dob-ré tyto věci i vnímat, protože pak nám je církev mnohem bližší a vzácnější.
Další věcí, o které bych chtěl dnes mluvit je to, že i Panna Ma-ria i po svém Nanebevstoupení naplňuje svůj úkol Matky. A to možná ještě mnohem víc, než za svého života na zemi. Souvisí to s tím, že jsem při jednom svátku světce, nevím teď, kdy to přesně bylo, řekl, že nebe není žádná flákárna. A je to pravda. Panna Maria je toho jasným důkazem. Sami víme jak často se k ní utíkáme o přímluvu a také i to, že nás slyší a vyslýchá. Jinými slovy Panna Maria přímo nekoná, ona jen ty naše modlitby předá dál. Proto ji též církev i my nazývá PROSTŘEDNICÍ. Dělá to přesně tak jako na té svatbě v Káně. Ona tu vodu nepromění na víno. Ale připomene to svému synovi. A jsem přesvědčen, že totéž dělá Matka Boží i nyní.
A do třetice všeho dobrého, tak bych rád ukázal na Marii jako na cestu. Vidíme její Nanebevzetí a to nám připomíná, že i my máme jít tímto životem a to přímou cestou do Domu Otcova. Náš život je tedy putování. Teď se mi připomněla ta písnička z pohádky Lotrando a Zubejda. Jak jdou do té daleké země a ptají se jich. „Máte to daleko?" „Máme to daleko." „Jak asi daleko?" „Nesmírně daleko." A je to tak i my to máme daleko. Většina z nás. Aspoň doufám. A ještě v souvislosti s putováním mě napadá jedna věc, že během cesty bychom neměli s sebou tahat moc věcí. Pak se jde špatně. A také se během cesty překonávají překážky, terénní nerovnosti, jde se místy do příkrého kopce apod. A stejně je to i na té naší cestě k Bohu. Ani Pannu Marii to neminulo. Ta také prožívala těžké chvíle. Ale nikdy nepřestala Bohu důvěřovat. Je tedy pro nás úžasným příkladem víry a lásky, který myslím stojí za to následovat.