Farní kostel Hlučín (Sv. Jana Křtitele) 29.8.2010

Drahé sestry a bratři!

Dnes tu máme docela těžké téma, protože se máme bavit o po-koře. Je to ctnost, která už dnešním lidem moc nezní, ale přesto, jak si řekneme a jak se vám budu snažit ukázat, jedná se o ctnost nezbytnou pro vstup do Božího království.
Vzpomínám si na jednu anekdotu, kterou nám povídali v semináři při tom, když nás učili zpovídat, která říká: Paní přišla ke zpovědi s tím, že nemá žádné hříchy. A tak se kněz snažil té paní aspoň trochu pomoci s vyznáním a tak se ptal: „A někdy se mohlo stát, že jste při modlitbě usnu-la, ne?" „To se mi, otče, nikdy nestane!" „A co vztahy s druhými. Nikdy jste se s nikým nepohádala?" „Ani náhodou!" A paterek už neděl kudy dál, tak se zkusil zeptat: „A co pokora?" „No to je moje nejsilnější ctnost!" „No a máme to! Vidíte, přece jsme něco našli."
Nikdo totiž nemůže říci, že je bez hříchu. Pokud máme tento po-stoj, dáváme tím Bohu najevo, že se bez něho obejdeme. Bez jeho lásky. Je tu pak velké nebezpečí tzv. SEBESPASITELNOSTI. Já si ke spáse, k životu, stačím sám a Pána Boha k tomu nepotřebuji. Nastává pak nevědomé anebo vědomé uzavírání se Boží lásce a pak samozřejmě i jejímu působení, což je velmi nebezpečné. A opravdu nás tento svět někdy může vést k takovému postoji. Ono to může mít kořeny i v tom, že člověk je stále schopnější, že věda i medicína je na velmi vysoké úrovni a že dokážeme skoro všechno. Už jsme skoro jako Bůh. To už jsme asi někde někdy slyšeli: „Budete jako Bůh..." Říkal to tehdy ďábel Evě v ráji. A jak to dopadlo, všichni víme.
V této souvislosti si pak pamatuji na jednu návštěvu, kterou jsem uskutečnil už před mnoha lety, a přesto mi zůstala silně zapsána do pa-měti. Bylo to v Rumunské oblasti zvané Banat. Jsou tam mimo jiných i čeští vystěhovalci od Chebu, kteří tam odešli cca před 150 lety. Ta česká vesnice se jmenuje Gyrnik, kde se narodil jeden můj spolužák, který vystudoval v Olomouci a my byli tedy na jeho svěcení a primici. V té době, před těmi 15 lety, tam lidé žili jen zemědělstvím a pravdu jsem si uvědomil, jaký vliv měla průmyslová revoluce na náboženský život lidí. Ti lidé tam v té horské vesnici byli velmi úzce spjati s přírodou, protože stroje tam nebylo možné moc používat, jelikož tam byla tak kamenitá půda, že by se ty stroje tam vůbec neoplatilo vozit. Teprve rok před naším příjezdem tam byla přivedena elektřina. Voda tekla vždy jen studená a to jen na jednom místě v domě. Uvědomil jsem si, jak jsou životně závislí na Božím požehnání, protože když se jim neurodilo, nejedli. Doslova a do písmene. Oni si kupovali jen mýdlo a sůl, protože vše ostatní vyprodukovali. Každý den večer okolo 21. hodiny byla mše a celá vesnice i s malými dětmi na té mši byla. Lidé Pána potřebovali a byli si toho vědomi. Když jsem pak srovnával s naší kulturou a stylem života, uvědomil jsem si, že my už moc Pána Boha ve svém životě nepotřebujeme. Zajdeme do obchodu a všechno tam je. A je to vše dílo člověka. My jsme si to vyrobili, vypro-dukovali a podobně.
Ještě bych chtěl ukázat na jedno Ježíšovo slovo: „Nebudete-li jako děti, jistě do nebeského království nevejdete". Někdy opravdu mnoho přemýšlíme a uvažujeme a toto může být někdy překážkou k tomu, aby-chom jednoduše přijímali Boží pravdy. Tím samozřejmě nechci říci, že nemáme přemýšlet, že se máme stát stádem ovcí, které nepřemýšlejí a jdou, kam jim řeknou. Ale je dobré se učit od dětí. Nejen jejich prostotě, ale i důvěře a nekomplikovanosti. A ke všem těmto vlastnostem, ctnos-tem, je právě třeba pokora.
Chtěl jsem tedy v tomto našem zamyšlení poukázat na to, že po-kory se rozhodně bát nemusíme. Není to něco, co by z nás činilo slabochy, ale spíše to z nás činí lidi, kteří jsou si vědomi, kdo jsou a že jsou právě jen lidí. Naopak pokora činí z lidí pošetilých lidi na výsost rozumné, kteří jsou otevřeni k tomu, aby je mohli druzí obohatit. Kéž i my vnímáme pro sebe slova Sirachovcova:
Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.